Jules Verne
překlad: Václav Netušil

DVACET TISÍC MIL POD MOŘEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XIII

JIŽNÍ PÓL

Vyřítil jsem se na plošinu.

Ano! Volné moře. Jen něco rozptýlených ker a plujících ledových hor. V dáli širé moře. Hejna ptáků ve vzduchu a spousta ryb ve vodě, která měnila podle dna barvu od syté modři až k olivové zeleni. Teploměr ukazoval tři stupně pod nulou. Jako by tu vládlo jakési jaro, uzavřené ledovou bariérou, jejíž vzdálené vrcholy se tyčily na severním obzoru.

"Jsme na pólu?" ptal jsem se s bušícím srdcem kapitána.

"To nevím," odpověděl mi. "V poledne změříme polohu." /;,Pronikne však slunce touto mlhou?" řekl jsem dívaje se k šedému nebi.

"Postačí, když se ukáže na malou chvíli," odpověděl kapitán.

Osmnáct kilometrů jižně od Nautilu se zdvihal do výše asi dvou set metrů jakýsi osamělý ostrůvek. Zamířili jsme k němu, ovšem velmi opatrně, protože moře tu mohlo být poseto úskalími.

Po hodině jsme u ostrůvku přistáli. Za dvě hodiny jsme dokončili obchůzku po jeho obvodu, který byl sedm až devět kilometrů dlouhý. Ostrůvek byl úzkým průlivem oddělen od rozsáhlejší země, snad pevniny, jejíhož konce jsme nemohli dohlédnout. Existence této země dávala za pravdu domněnce Mauryho. Důmyslný Američan Maury opravdu předpokládal, že moře mezi jižním pólem a šedesátou rovnoběžkou je pokryto plovoucím ledem na obrovské prostoře, s jakou se v Severním ledovém oceánu nesetkáme. Z toho pak vyvodil, že za polárním kruhem jsou velká území, protože ledové hory se nemohou tvořit na širém moři, nýbrž na pobřeží. Podle jeho výpočtů obklopují jižní pól ledové pokryvy až čtyři tisíce kilometrů široké.

Nautilus se z obavy před uvíznutím zastavil několik set metrů před pobřežím, lemovaným nádherným pásmem skal. Na moře byl spuštěn člun. Kapitán, dva námořníci s nástroji, Conseil a já jsme do něho nasedli. Bylo deset hodin dopoledne, avšak Neda Landa jsem dosud neviděl. Kanaďan zřejmě nechtěl u jižního pólu měnit své mínění.

Několik záběrů vesly doneslo člun na písek, kde uvízl. Conseil chtěl vyskočit na břeh, ale já jsem ho zadržel.

"Pane kapitáne," řekl jsem kapitánu Nemovi, "vám patří čest vstoupit na tuto zemi první!"

"Ano," odpověděl kapitán, "a neváhám-li vkročit na půdu jižního pólu, je to proto, že až dosud tu žádná lidská noha neotiskla své stopy."

Po těchto slovech vyskočil lehce na písek. Pohnutím se mu rozbušilo srdce. Vystoupil na skálu, která tvořila převis malého mysu, a tam zůstal se založenýma rukama a s plamenným zrakem mlčky stát. Zdálo se, že se tak uvazuje v držení těchto jižních končin. Po pěti minutách slavnostního vzrušení se k nám obrátil se slovy:

"Prosím, pane profesore!"

Vystoupil jsem s Conseilem z člunu, v němž zůstali jen oba námořníci.

Půda byla ve velkém prostoru pokryta narůžovělou porézní horninou, jako by byla posypána roztlučenými cihlami. Byla to struska, láva a pemza.

Nemohl jsem se mýlit ve vulkanickém původu této země. Na několika místech unikaly z půdy sirnaté plyny, které dokazovaly, že podzemní oheň si tu dosud zachoval rozpínavou sílu. Ale když jsem vystoupil na (...)

(......)