Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

CESTA DO GARDÄRU

Vyjeli jsme za podmračného, ale stalého počasí. Nemuseli jsme se bát ani únavného horka, ani velkých lijavců. Bylo to pravé počasí pro turisty.

Radost z jízdy na koni neznámou krajinou mi ulehčila počátek našeho dobrodružství. Pocítil jsem plně štěstí cestovatele, složené z touhy po poznání a z volnosti. Začínal jsem se s celou tou záležitostí smiřovat.

Co mi ostatně hrozí? pomyslil jsem si. Cestovat nejzajímavějším krajem!

Vystoupit na nesmírně zajímavou horu! V nejhorším případě sestoupit na dno vyhaslého kráteru! Je přece jasné, že Saknussemm neudělal nic jiného. A existence chodby, vedoucí do středu Země je čirá fantazie, čirá nemožnost. Udělejme tedy to, co je na celé výpravě dobré, a nesmlouvejme!

Když jsem byl u konce těchto úvah, opouštěli jsme již Reykjavík.

Hans kráčel vpředu rychlým, pravidelným a vytrvalým krokem. Oba koně s našimi zavazadly na hřbetech šli za ním. Nemusili jsme je vůbec řídit. Pak jsem jel já se strýcem. Rozhodně jsme se na malých, ale silných koních nevyjímali špatně.

Island patří mezi velké evropské ostrovy. Má 103 000 km2 a přes 140 000

obyvatel. Zeměpisci jej rozdělili na čtyři části. My právě projížděli napříč částí, která se jmenuje Jihozápadní oblast, islandsky Sudvestr Fjordungr.

Hans po výjezdu z Reykjavíku zamířil ihned k mořskému břehu. Projížděli jsme chudými pastvisky, která se marně snažila o zelenou barvu. Vítězila na nich barva žlutá. Rozryté vrcholky trachytových pahorků se ztrácely na obzoru ve východní mlze. Chvílemi zajiskřila na svazích vzdálených hor sněhová pole, odráže-jící rozptýlené světlo. Několik odvážně čnějících štítů pronikalo šedými mraky a vyčnívalo nad pohyblivou clonou par jako skaliska rozsetá po nebi.

Místy se hřebeny pustých skal svažovaly k moři a vnikaly do pastvisk. Naši koně si ostatně pudově vybírali vhodná místa, takže nikde nezpomalovali krok.

Strýc si ani nemohl dopřát radosti z pobízení zvířat hlasem nebo bičem. Koně mu nedali možnost k projevům netrpělivosti. Nemohl jsem se ubránit smíchu, když jsem se díval, jak sedí na svém koníku. Dlouhýma nohama se dotýkal země, takže se podobal šestiho-dinovému kentaurovi.

„Výtečné zvíře! Výtečné zvíře!“ opakoval. „Uvidíš, Axele, že islandského koně nepředčí v inteligenci žádné jiné zvíře. Sníh, bouře, neschůdné cesty, skály, ledovce – nic ho nezastaví. Je odvážný, opatrný, jistý. Neudělá chybný krok, niče-ho si nevšimne. Octne-li se mu v cestě řeka nebo fjord, a to se tady stane, uvidíš, že se vrhne do vody jako obojživelník a dostane se ihned na druhý břeh. Nepo-pohánějme ho však, nechme ho jednat a uděláme vzájemnou pomocí lehce deset mil denně?“

„My snad ano,“ řekl jsem, „ale co vůdce?“

„Ach, to mě vůbec netrápí. Tito lidé chodí a ani nevědí jak. A ten náš se pohybuje tak málo, že se nemůže unavit. Já mu ostatně podle potřeby půjčím svého koně. Za chvíli stejně dostanu křeče a budu se musit trochu projít. Rukám je dobře, ale o nohy musím pečovat.“

Přesto jsme však (...)

(......)