Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

EGYPŤAN SINUHET
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA SEDMÁ

MINEA

I

Když jsme se dostali ven z města, aniž na nás stráže volaly, ježto řeka nebyla v noci uzavřena, vklouzl jsem pod stan loďky, abych odpočinul své unavené hlavě, neboť vojáci královi mne probudili již před svítáním, jak jsem vypravoval, a den byl tak přeplněn neklidem a vřavou a různými marnými příhodami, že jsem něco podobného dosud co živ nezakusil. Avšak pokoje jsem ještě nedošel, poněvadž Minea se vyprostila z rohože a smývala si krev ve vlnách řeky a měsíční světlo zářilo z vody, jež jí stékala z rukou.

Hleděla na mne, neusmívala se, ale řekla vyčítavě:

"Ohavně jsem se zašpinila dle tvé rady a páchnu krví a nebudu se moci již nikdy zcela očistit, a to vše je tvou vinou. A když jsi mne odnášel v rohoži, tiskl jsi mne na svou hruď více, než bylo nutno, takže jsem sotva dýchala."

Avšak já jsem měl již dost jejích řečí a byl jsem také velice vyčerpán. Proto jsem zívl a pravil:

"Zavři svá ústa, zlořečená, neboť pomyslím-li na vše, co jsi mne přiměla učinit, svírá se mi srdce a nejraději bych tě hodil do řeky, kde by tě voda opravdu očistila podle tvého přání. Neboť — nebýt tebe, seděl bych v Babylóně po pravici krále a kněží Věže by mne učili vší své moudrosti, nic mi nezatajujíce, takže bych byl nejmoudřejším lékařem na světě. A kvůli tobě jsem také přišel o své dary, jež jsem si zasloužil za své umění, a mého zlata je namále a neodvážím se ani použít hliněných tabulek, abych si vyzvedl další zlato z pokladnic chrámů. To vše se stalo kvůli tobě a vskutku proklínám den, kdy jsem tě spatřil, a každého roku si tento den připomenu a obléknu se do pytle a posypu si hlavu popelem."

Vnořila svou ruku do měsíční záře na řece a voda se dělila kolem její ruky jako tekuté stříbro, i pravila mi potichu, nepohlížejíc na mne:

"Je-li tomu tak, bude lépe, skočím-li do řeky, jak si přeješ, a tak se mne zbavíš."

Povstala a chystala se skočit do řeky, avšak já jsem ji vzal za paži a řekl:

"Přestaň se svým bláznovstvím, vždyť skočíš-li do řeky, pak vše, co jsem učinil, učinil jsem marně — a to by byl vrchol hlouposti. Ale nech mne pro všecky bohy konečně v klidu si odpočinout, Mineo, a neobtěžuj mne svými rozmary, neboť jsem opravdu velice vyčerpán."

Když jsem domluvil, vklouzl jsem pod rohož a přetáhl si ji přes hlavu, poněvadž noc byla chladná, ačkoliv bylo již jaro a čápi křičeli v sítinách.

Avšak ona vklouzla pod rohož vedle mne a zašeptala:

"Ježto nemohu nic jiného pro tebe učinit, budu tě alespoň zahřívat svým tělem, poněvadž noc je chladná."

Nebyl jsem již s to jí odporovat, nýbrž usnul jsem a ona mne zahřívala svým tělem, i spal jsem dobře, neboť byla mladá a její tělo bylo jako štíhlé ohřívadlo po mém boku.

Za svítání jsme byli daleko proti proudu, avšak veslaři reptali a říkali:

"Naše ramena jsou již jako ze dřeva a hřbety nás bolí. Chceš nás nechat zahynout u vesel, vždyť jsme se přece nevydali hasit hořící dům?"

Já jsem však zatvrdil své srdce a řekl jim:

"Kdokoli přestane veslovat, okusí mé hole, neboť si odpočineme až uprostřed dne. Tehdy budete moci jíst a pít a každý dostane doušek datlového vína, takže se posílíte a budete se cítit lehkými jako ptáci. Avšak budete-li proti mně reptat, pustím na vás všecky ďábly, neboť vězte, že jsem knězem a kouzelníkem, i že znám četné ďábly, kteří rádi pojídají lidské maso."

To jsem řekl, abych je zastrašil, ale byl jasný den, i neuvěřili mi, nýbrž volali:

"Je samojediný a nás je deset!"

A nejbližší z nich se chystal uhodit mne svým veslem.

Avšak tu se rozezvučel věčný džbán na zádi, protože Kaptah v něm kopal a řval a klel chraptivým hlasem, a veslaři zesinali hrůzou a skočili do vody jeden po druhém a plavali o závod, až nám zmizeli z dohledu po proudu řeky.

Loď se stočila, unášena proudem, a nakláněla se, ale přece jsem ji mohl přivést až ke břehu a spustit kotvu.

Minea vyšla zpod stanu, česajíc si vlasy, i nebál jsem se již ničeho, neboť byla krásná v mých očích, a slunce svítilo a čápi křičeli v sítinách.

Přistoupil jsem k věčnému džbánu a rozbil hlínu a hlasitě volal:

"Vystup, člověče, jenž zde odpočíváš!"

Kaptah vyšel s rozježenou hlavou ze džbánu a rozhlížel se s otevřenými ústy kolem dokola a ještě nikdy jsem neviděl ohromenějšího člověka, než byl on v té chvíli. Zasténal a řekl:

"Jaký je to zase žert? Kde to jsem a kde je má královská koruna a kde se skrývají mé královské odznaky? Vždyť jsem zcela nahý a třesu se zimou. A má hlava je plna vos a mé údy jsou těžké jako z olova, jako bych byl uštknut jedovatým hadem. Měj se na pozoru, Sinuhete, a nezahrávej si se mnou, neboť s králi nejsou žádné žerty!"

Chtěl jsem ho potrestat za jeho vypínavost minulého dne, proto jsem se tvářil, jako bych o ničem nevěděl, i řekl jsem:

"Nikterak nechápu, o čem mluvíš, Kaptahu, a jistě jsi ještě opilý, neboť — jak se snad pamatuješ — napil ses včera před naším odjezdem z Babylónu přespříliš vína a tak jsi povykoval v této lodi a mluvil páté přes deváté, že tě veslaři zavřeli do tohoto džbánu, abys jim nezpůsobil nějakou škodu. Mluvil jsi cosi o králi a o soudcích a klábosil všelijaké takové hlouposti."

Kaptah zavřel oči a hodnou chvíli přemýšlel a nakonec prohlásil:

"Můj pane, co živ se již nechci napít vína, neboť víno a sen mne zavlekly do tak strašných dobrodružství, že je ani nemohu vypravovat. Avšak mohu ti přesto říci, že jsem si představoval, že zásluhou našeho chrobáka jsem se stal králem, i konal jsem spravedlnost z králova soudcovského stolce a šel jsem dokonce i do králova ženského domu a obveseloval jsem se tam důkladně s jednou krásnou dívkou. A ještě mnoho jiného mne potkalo, ale nemám již síly na to myslit, protože mne hlava velice bolí, a budeš milosrdným, můj pane, dáš-li mi lék, jejž příštího dne vždy užívají pijáci v tom prokletém Babylóně."

Tu zpozoroval Kaptah Mineu, i vklouzl střelhbitě zpět do džbánu a kvílel a volal:

"Můj pane, nejsem snad opravdu zcela zdráv, či vidím stále ještě svůj sen, vždyť na této lodi vidím dívku, kterou jsem potkal za svého snu v ženském domě. Kéž mne chrobák chrání, neboť se bojím, že přijdu o rozum."

Ohmatával si své podlité oko a opuchlý nos a dal se do hlasitého pláče.

Avšak Minea přistoupila ke džbánu, uchopila Kaptaha za vlasy a povytáhla mu z něho hlavu a řekla:

"Pohleď na mne! Jsem ta, s kterou jsi se obveseloval minulé noci?"

Kaptah se na ni bojácně podíval, zavřel oči a řekl:

"Kéž se nade mnou slitují všichni bohové Egypta a odpustí mi, že jsem uctíval cizí bohy a obětoval jim, avšak jsi to vskutku ty, i odpusť mi, neboť to byl jen sen."

Minea svlékla jednu trepku a dala mu z obou stran po políčku, až to plesklo, a řekla:

"To je trest za tvůj neslušný sen, abys věděl, že nyní bdíš."

Avšak Kaptah naříkal ještě více a řekl:

"Vskutku již nevím, zdali sním, či bdím, neboť totéž mne potkalo v mém snu, když se tato strašlivá žena na mne vrhla v králově ženském domě."

Pomohl jsem mu vylézt ze džbánu a dal mu hořký lék na pročištění žaludku, a pak jsem mu uvázal provaz kolem pasu a hodil ho do vody — třebaže velice křičel — a nechal jsem ho v ní brouzdat, aby se rozptýlilo jeho omámení z máku a z vína. Když jsem ho konečně vytáhl, slitoval jsem se nad ním a pravil jsem:

"To je poučení za tvou drzost vůči mně, jenž jsem tvým pánem. Avšak věz, že vše je pravda, co se ti přihodilo, a nebýt mne, odpočíval bys mrtvý v tomto džbánu v hrobním sklepení nepravých králů."

Pak jsem mu vypravoval vše, co se stalo, a musel jsem mu to opakovat několikrát, než to pochopil a všemu uvěřil. A nakonec jsem mu řekl:

"Náš život je v nebezpečí a není mi nikterak do smíchu, neboť jak je pravda, že jsme nyní v této lodi, tak je pravda, že budeme viset na hradbách hlavou dolů, zmocní-li se nás král, a může nám učinit ještě horší věci. Proto dobrá rada je drahá, ježto naši veslaři uprchli, a nyní je na tobě, Kaptahu, najít způsob, jak bychom se dostali živi a zdrávi do země Mitan-

nu."

Kaptah se poškrábal ve vlasech a dlouho rozvažoval. Konečně řekl:

"Rozuměl-li jsem správně tvým slovům, je pravda vše, co mne potkalo, i neměl jsem žádný sen, ba ani víno mne neobelstilo. Je-li tomu tak, pak chválím tento den, neboť mohu nadále bez obav popíjet víno, abych si vyjasnil myšlenky, ačkoliv jsem si právě převelice zarmoucen myslil, že se již jaktěživ neodvážím dotknout se ho."

Když domluvil, vlezl do stanu a zlomil pečeť jednoho džbánu s vínem a pil dlouze, chvále všechny bohy Egypta i Babylónu, a vypočítával jejich jména a chválil také neznámé bohy, jejichž jména neznal. Při každém jménu naklonil džbán, až se sám nakonec převalil na rohož a usnul hluboce, chrápaje jako hroch.

Jeho chrápání mne tak rozzuřilo, že jsem ho chtěl hodit do vody a utopit, avšak Minea řekla:

"Ten Kaptah má pravdu, neboť každý den má dost na svém trápení. Pročpak bychom se nenapili vína a nepotěšili se na tomto místě, kam nás řeka zanesla, vždyť je to místo krásné a rákosí nás chrání a čápi křičí v sítinách. Vidím také kachny, jak letí s nataženým hrdlem a staví svá hnízda, a voda září zeleně a žlutě na slunci a mé srdce je lehké jako pták vysvobozený z otroctví."

Uvažoval jsem o jejích slovech a zdála se mi moudrá, i řekl jsem:

"Ježto jste oba dva pošetilí, pročpak bych nebyl i já, neboť — abych pravdu řekl — nic na světě nemá pro mne cenu a je mi lhostejno, bude-li se sušit má kůže na hradbách zítra, nebo až za deset let, vždyť vše je napsáno ve hvězdách již přede dnem našeho zrození, jak mne tomu učili kněží Věže. Slunce mile svítí a mladé obilí se zelená na polích. Proto se půjdu vykoupat do řeky a budu chytat rukou ryby — jako za svého dětství —, neboť tento den je stejně dobrý jako kterýkoli jiný."

Tak se stalo, že jsme plavali v řece a na slunci usušili svůj oděv, a jedli jsme a pili, a Minea obětovala svému bohu a tančila přede mnou v lodi jeho tance, až se mi hruď svírala a tajil dech při tom pohledu.

Proto jsem jí řekl:

"Jen jednou v životě jsem řekl ženě má sestro, avšak její lůno bylo jako žhavá výheň a její tělo bylo jako vyprahlá poušť, i neutěšilo mne. Proto tě snažně prosím, Mineo, osvoboď mne od okouzlení, do něhož mne noří tvé údy, a nehleď na mne očima, jež jsou jako měsíční zář na hladině řeky, neboť jinak ti řeknu má sestro a také ty mne zavedeš do zločinu a do smrti, jak to učinila ona zlá žena."

Minea se na mne překvapeně podívala a řekla:

"Stýkal jsi se opravdu s podivnými ženami, Sinuhete, když tak se mnou mluvíš, ale snad takové jsou ženy tvé země. Avšak pro mne se nemusíš znepokojovat, neboť tě nikterak nechci svést k rozkoši, jak se zřejmě obáváš. Můj bůh mi totiž zakázal vskutku vzdát se muži, a jestliže tak učiním, musím zahynout. Proto se budu mít na pozoru a nebudu tě nijak svádět, jak si myslíš, ačkoliv nechápu nikterak, odkud se vzaly v tvé hlavě tyto myšlenky."

Vzala mou hlavu do svých rukou a položila si ji na kolena a laskala mi tváře a vlasy, i pravila:

"Opravdu velmi hloupá je tvá hlava, když mluvíš tak zle

o ženách, neboť jako jsou ženy, jež otravují všecky studny, tak jsou opět jiné, jež jsou jako pramen v poušti nebo rosa na vyprahlé lučině. Avšak přestože je tvá hlava velká a omezená a tvé vlasy černé a tvrdé, ráda držím tvou hlavu ve svých rukou, neboť v tobě a v tvých očích a v tvých pažích je cosi, co mne okouzluje a vábí. Proto jsem velmi nešťastna, že ti nemohu dát, co by sis přál, a jsem nešťastna nejen kvůli tobě, ale

i kvůli sobě, může-li tě toto bezostyšné doznání utěšit."

Voda šuměla zelená a zlatá podél lodi a já držel Mineiny ruce, jež byly pevné a krásné. Jako tonoucí jsem držel její ruce a hleděl do jejích očí, jež byly jako jas luny na řece a teplé jako pohlazení, i řekl jsem jí:

"Mineo, sestro moje! Svět má mnoho bohů a každá země má své vlastní bohy — a jejich počet je bez konce — a já jsem znechucen všemi bohy, které si lidé vymýšlejí pouze ze strachu, jak si myslím. Proto se vzdej svého boha, neboť jeho požadavky jsou kruté a zbytečné, a ze všeho nejkrutější právě dnes. Odvedu tě do země, kam nesahá jeho moc, i kdybychom měli jít až na kraj světa a pojídat trávu a suché ryby v zemích divokých kmenů a spát za nocí v sítinách až do konce svého života, vždyť někde musí být hranice, kam nesahá moc tvého boha."

Avšak ona držela pevně mé ruce, odvrátila oči a řekla:

"Hranice mého boha je v mém vlastním srdci, takže kamkoli jdu, sahá moc jeho za mnou, a musím zemřít, vzdám-li se muži. Dnes, když na tebe hledím, myslím si, že je můj bůh snad krutý a že vyžaduje marnou oběť, ale sama proti němu nic nezmohu, a zítra bude snad opět vše jiné, až se mne nasytíš a zapomeneš, neboť muži jsou takoví."

"O zítřku předem nikdo nic neví," odpověděl jsem netrpělivě a vše ve mně vzplálo, jako by mé tělo bylo kupou rákosí, které slunce vysušovalo na břehu z roku na rok, až je náhle zapálila jiskra. "Tvá slova jsou marné záminky a chceš mne jen týrat, jak je zvykem žen, aby ses kochala na mém utrpení."

Avšak ona odtáhla svou ruku, podívala se na mne vyčítavě a řekla:

"Nejsem žena nevzdělaná, neboť mluvím kromě své vlastní řeči i jazykem babylónským a tvým, a umím napsat své jméno třemi různými způsoby stejně na hliněnou tabulku jako na papyr. Byla jsem také v mnohých velikých městech a šla jsem až na pobřeží Egypta pro svého boha a tančila jsem před četnými diváky, kteří obdivovali mé umění, až mne jednou uloupili obchodníci, když naše loď ztroskotala. Vím dobře, že muži a ženy jsou si ve všech zemích podobni, i když jejich pleti a jazyky jsou jiné, i když slouží různým bohům. Rovněž vím, že vzdělaní lidé ve všech velkých městech jsou si podobni a neliší se příliš svým myšlením a svými mravy, nýbrž stejně se všude utěšují vínem a ve svém srdci již nevěří v bohy, třebaže jim slouží, poněvadž je to dobrý zvyk a jistota je jistota. Vím to vše dobře, avšak od svého dětství jsem byla vychovávána ve stájích svého boha a zasvětili mne do všech tajných obřadů a žádná moc a žádné kouzlo na světě mne nemůže od mého boha odloučit. Kdybys byl ty sám také tančil před býky a skákal při tanci mezi jejich ostrými rohy a dotýkal se svou nohou supící tlamy býkovy, pochopil bys, o čem mluvím. Avšak myslím, že jsi nikdy neviděl dívky a jinochy tančit před býky."

"Slyšel jsem o tom," řekl jsem. "A vím také, že se předváděly tyto hry v Dolní zemi, avšak myslil jsem, že je to pro pobavení lidu, a přece jsem měl vytušit, že i v tom mají bohové své prsty jako ve všem, co se děje. Avšak je-li tomu tak, pak i v Egyptě sloužíme býku, jenž má známky boha a jenž se rodí jen jednou za lidské pokolení, ačkoliv jsem nikdy neslyšel, že by někdo skákal po jeho šíji, neboť to by bylo rouhání a uráželo by to jeho důstojnost. Ten býk totiž předpovídá budoucnost. Avšak chceš-li mi dát na srozuměnou, že si uchováváš své panenství pro býka, pak se mi zdá tvá řeč neslýchanou, ačkoliv dobře vím, že v Sýrii při tajných obřadech Matky Země obětovali kněží kozlům neposkvrněné dívky, které k tomu vybírali mezi lidem."

Tu mne udeřila bolestně přes obě tváře a její oči zajiskřily jako oči divoké kočky v temné noci, i zvolala rozhořčeně:

"Když můžeš takto mluvit, tak vím, že není rozdílu mezi mužem a kozlem, nýbrž tvé myšlenky se točí pouze kolem věcí tělesných, takže koza může ukojit stejně dobře tvou vášeň jako žena. Sestup tedy raději do země mrtvých a nech mne na pokoji a přestaň mne trápit, neboť mluvíš o věcech, jimž nerozumíš o nic lépe než svině stříbru."

Její slova byla tvrdá a tváře mne pálily po jejích políčcích, takže jsem zchladl a odešel od ní na záď lodi. Otevřel jsem svou lékařskou skříňku a jal se čistit své nástroje a vážit léky, abych si ukrátil čas.

Minea seděla na přídi a kopala ve svém hněvu nohou do dna lodi, avšak po chvíli se svlékla, namazala si tělo olejem a začala tančit a cvičit tak divoce, až se loď rozhoupala. Po očku jsem se na ni tajně díval, ježto její obratnost byla veliká a neuvěřitelná, a bez námahy sebou mrštila dozadu na ruce, napínajíc své tělo jako luk, a opět se z tohoto postavení zvedla, stojíc na rukou. Všecky svaly jejího těla se chvěly pod kůží, lesknoucí se olejem, a prudce oddychovala a vlasy jí vlály kolem hlavy, neboť její tanec vyžadoval velké síly a obratnosti, a nikdy jsem neviděl nic podobného, třebaže jsem se obdivoval v mnohých domech rozkoše umění tanečnic.

Jak jsem na ni hleděl, prchal hněv z mého srdce a nepřemýšlel jsem již o tom, co jsem ztratil, když jsem unesl tuto rozmarnou a nevděčnou dívku z ženského domu babylónského krále. Říkal jsem si však, že byla hotova usmrtit se nožem, aby zůstala nedotknuta, a pochopil jsem, že jsem se choval nesprávně a bídně, vyžaduje od ní věc, kterou mi nemohla dát. Tančila do úplného vyčerpání, až jí perličky potu pokryly celé tělo a všecky svaly se chvěly únavou, potom si otřela kůži a vykoupala se v řece. Avšak když se opět oblékla a přikryla si hlavu, zaslechl jsem, že pláče.

Tu jsem zapomněl na své nástroje a léky, i přiběhl jsem k ní a dotkl se opatrně jejího ramene a zeptal se:

"Jsi nemocna?"

Neodpověděla mi, ale odstrčila mou ruku a plakala ještě usedavěji. Sedl jsem si vedle ní a řekl jsem jí, srdce přeplněné zármutkem:

"Mineo, sestro má, neplač, alespoň ne pro mne, neboť vskutku již nechci k tobě nikdy vejít, ani kdybys to ode mne žádala, poněvadž tě chci ušetřit utrpení a zármutku a přeji si, abys zůstala provždy taková, jaká jsi nyní."

Zvedla hlavu a otřela si hněvivě slzy z očí a pak odsekla:

"Nebojím se ani utrpení ani zármutku, jak si myslíš, hlupáku. Nepláči pro tebe, ale nad svým osudem, jenž mne odloučil od mého boha a učinil mne slabou, že jsem jako mokrý cár, takže pouhým pohledem hloupého muže změknou má kolena na těsto."

Když však pronášela tato slova, nehleděla na mne, nýbrž zírala upřeně do dáli a prudce mrkala, aby jí oči neslzely. Vzal jsem ji za ruce, a neodtáhla je, nýbrž obrátila ke mně hlavu a řekla:

"Sinuhete, Egypťane, jsem opravdu velice nevděčná a popudlivá v tvých očích, avšak nemohu za to, neboť již neznám sebe samu. Ráda bych ti vyprávěla o svém bohu, kdybych směla, abys mne lépe pochopil, ale je zakázáno cokoli o něm vyjevit nezasvěceným. Pouze to ti mohu říci, že je bohem moře a že bydlí uvnitř hory, v temném domě, a že nikdo, kdo jednou vstoupil do jeho domu, se nevrátil zpět, nýbrž všichni žijí tam na věky s ním. Někteří říkají, že má podobu býka, ačkoliv žije v moři, a proto nás, kteří jsme mu zasvěceni, učí tančit před býky. Ale říká se také, že je podoben muži, ačkoliv má hlavu býka — to však nyní, když jsem viděla mnohé země a velká města, považuji za pohádku. To jen vím, že každého roku se vylosuje dvanáct zasvěcených, kteří mohou vstoupit, až na ně přijde řada, do jeho domu při každém úplňku, a není větší radosti pro zasvěceného než moci tam vstoupit. I na mne padl los, avšak dříve než jsem přišla na řadu, ztroskotala má loď, jak jsem ti vypravovala, a obchodníci mne unesli a prodali na trhu otroků v Babylóně. Po celé své mládí jsem snila o nádherných síních boha a o jeho božském loži a o věčném životě, neboť každý zasvěcený, jenž pobude měsíc u něho, může se vrátit domů, přeje-li si, ale žádný se ještě odtamtud nevrátil. Proto věřím, že život na zemi již neláká toho, kdo se jednou setkal s bohem."

Když mluvila, bylo mi, jako by stín přelétl přes slunce a v mých očích vše zesinalo na smrt a rozechvěl jsem se, neboť jsem věděl, že Minea mi není souzena. Její pohádka byla stejná jako všecky, které vypravují kněží ve všech zemích na světě, avšak ona tomu věřila a to ji ode mne navždy odlučovalo. A nechtěl jsem zviklat její víru ani zarmoutit její mysl, nýbrž zahříval jsem její ruce ve svých, a konečně jsem promluvil :

"Chápu, že si přeješ vrátit se ke svému bohu. Proto tě dovedu přes moře zpět na Krétu, neboť nyní vím, že pocházíš z toho ostrova. Tušil jsem to již, když jsi hovořila o býcích, avšak nyní to vím, ježto jsi vypravovala o bohu, který sídlí v temném domě, a obchodníci a plavci v Simyře mi o něm vypravovali, ačkoliv jsem tomu tehdy nechtěl věřit. Také vypravovali, že kněží usmrcují ty, kteří se pokusí vrátit se z bohova domu, aby se nikdo nemohl dozvědět, jaký je vpravdě bůh moře. Ale to jsou ovšem povídačky námořníků a prostého lidu, a ty to vše znáš lépe, ježto jsi zasvěcena."

"Musím se vrátit, to víš," pravila rozhodně. "Neboť nikde na světě bych nenašla pokoje, kdybych se nevrátila, ježto od dětství jsem byla vychovávána ve stájích boha. A přece se raduji, Sinuhete, z každého dne, jejž mohu strávit s tebou, a z každého okamžiku se raduji, v němž tě ještě vidím. Ne proto, žes mne vysvobodil od zlého, nýbrž proto, že nikdo se mi nezdá tobě podobným, i nedychtím již po bohově domu jako dříve, nýbrž půjdu tam se zármutkem v srdci. Bude-li mi dovoleno, vrátím se odtamtud k tobě po určeném čase, třebaže tomu nevěřím, ježto nikdo ještě se nevrátil zpět. Avšak náš čas je krátký — a o zítřku předem nikdo nic neví, jak říkáš. Proto, Sinuhete, radujme se z každého dne, radujme se z kachen, které letí nad námi a mávají křídly, radujme se z řeky a z rákosí, z jídla i z vína a nemysleme v nejmenším na to, co přijde. Tak bude nejlépe."

Kdybych byl býval jiné povahy, byl bych ji uchvátil a vzal si ji násilím, odvedl do své vlasti a žil s ní až do konce svých dnů. Avšak já jsem věděl, že mluví pravdu a že by již neměla jediného klidného dne, kdyby oklamala boha, pro něhož žila a byla vychovávána, nýbrž že by mne jednoho dne proklela a uprchlá ode mne. Tak velká je moc bohů, jestliže jim člověk věří, avšak na ty, kteří jim nevěří, se moc bohů nevztahuje. Proto myslím, že by snad opravdu byla zemřela, kdybych byl k ní vešel, neboť v Domě života jsem viděl scházet a umírat lidi, kteří neměli žádný zjevný neduh či chorobu, ale umírali pouze proto, že se provinili proti bohům, v něž věřili.

To vše bylo zajisté napsáno ve hvězdách ještě dříve, než jsem se narodil, i nemohl jsem na tom nic změnit. Proto jsme se skryli do sítin a jedli a pili — a budoucnost byla daleká, předaleká!

Minea sklonila hlavu a laskala mi tváře svými vlasy a usmívala se na mne, a když se napila vína, dotkla se mých rtů svými rty, zvlhlými vínem, a bolest, kterou působila mému srdci, byla lahodná, lahodnější snad, než kdybych byl k ní vešel, ačkoliv tehdy jsem o tom nepřemýšlel.