Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

EGYPŤAN SINUHET
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

Vypravoval jsem již, co se říkalo o Chetitech v zemi Mitannu, avšak nyní budu vypravovat jen to, co jsem viděl na vlastní oči a o čem vím, že je pravda. Nevím však, uvěří-li mi kdo, že je pravdivé vše, co říkám, vždyť chetitská moc vzbudila tolik hrůzy na světě a povídá se tolik o jejich zlých činech. A přece i v nich je něco dobrého, co je hodno poučení, třebaže jsou obávaným národem, jehož zvyky se liší od zvyků jiných národů.

V jejich zemi nevládne nikterak nepořádek, jak se říká, nýbrž řád a kázeň, takže cestování v jejich horách je bezpečnější pro ty, kteří dostali od nich povolení, než v kterékoli jiné zemi, ba bezpečnější dokonce do té míry, že zmizí-li cestující, jenž měl povolení, nebo je-li na cestě oloupen, odškodní ho jejich král dvojnásobkem jeho ztrát, a zahyne-li cestující rukou Chetitů, zaplatí král jeho příbuzným za jeho život cenu odpovídající hodnotě zisku, jejž míval mrtvý ze svého řemesla.

Proto také cestování s posly krále mitannského bylo jednotvárné, a nemám, co bych o něm vypravoval, neboť válečné vozy chetitské nás provázely po celou dobu a Chetité se starali, abychom měli jídlo a pití všude, kde jsme se zastavili a přenocovali.

Chetité jsou otužilí a nebojí se ani zimy, ani horka, poněvadž obývají neplodné hory a musí si od dětství zvykat na jejich nepřízeň. Proto jsou nebojácní v boji a nešetří se a pohrdají změkčilými národy a podrobují si je, kdežto statečných a odvážných národů si váží a vyhledávají jejich přátelství. Jejich lid je rozdělen v četné kmeny a vesnice, jimž vládnou samostatná knížata, avšak těmto knížatům opět vládne jejich velký král, jenž sídlí uprostřed hor, v městě Chattušaši. Je zároveň jejich nejvyšším knězem a nejvyšším vojevůdcem i nejvyšším soudcem, takže v jeho rukou je spojena veškerá moc, jíž se ovládají národy, moc jak lidská, tak i božská, a neznám krále, jenž by vládl tak neomezeně jako on, třebaže se říká o moci králů, že je bez mezí. V jiných zemích, ba i v Egyptě, určují totiž kněží a soudcové činy krále mnohem více, než si to on sám myslí.

Avšak budu nyní vyprávět, jak vypadá město jejich velkého krále, které je uprostřed hor, ačkoliv vím, že se mi nebude věřit, bude-li kdo číst mé vypravování.

Ten, jenž prochází vypálené pohraniční kraje, v nichž panují strážné voje, které si vybírají svou odměnu loupežením v sousedních zemích, či přenášejí dle své libosti hraniční kameny, aniž se kdo odváží jim v tom zabránit, nemůže mít potuchy o bohatství chetitské země, ba ani ten, jenž vidí jejich skalnaté hory, jež jsou v létě vyprahlé sluncem, avšak v zimě pokryty studeným peřím, jak mi vypravovali, ačkoliv jsem to sám neviděl. Toto peří padá totiž z nebe a pokrývá zem a rozpouští se ve vodu, když přijde léto. Viděl jsem tolik divů v zemi Chetitů, že věřím i tomuto, třebaže nechápu, jak se může peří rozpouštět ve vodu. Avšak na vlastní oči jsem viděl v dálce vrcholky hor pokryté tímto bílým peřím.

Na vypálené pláni u hranic syrských stojí jejich pevnost Karchemiš, jejíž hradby jsou postaveny z ohromných kamenů a na nich jsou vytesány zastrašující obrazy. Odtud vybírají poplatky od všech karavan a obchodníků, kteří procházejí jejich zemí a shromažďují tak veliké bohatství, neboť jejich poplatky jsou vysoké a Karchemiš leží na křižovatce četných cest karavanních. Kdo spatřil tuto pevnost, tyčící se hrozivě v ranním šeru na hoře, uprostřed vypálené planiny, kde se havrani rvou o vybílené lidské lebky a kosti, bude věřit tomu, co povím o Chetitech, a nebude pochybovat o mých slovech.

Avšak oni dovolují karavanám a obchodníkům procházet zemí jen po určitých cestách, a podél těchto cest jsou vesnice chudé a prosté a obchodníci vidí pouze pořídku obdělávaná pole, a vzdálí-li se někdo z povolené cesty, je uvězněn a oloupen o své zboží a odveden jako otrok do dolů. Neboť — dle mého mínění — bohatství Chetitů pochází z dolů, v nichž dolují vězni a otroci kromě zlata a mědi jakýsi jiným národům neznámý kov, jejž nazývají železem a jenž se leskne šedě a modře a je tvrdší než všecky kovy a tak drahý, že se z něho dělaly v Babylóně šperky, avšak Chetité dělají z něho zbraně. Ale jak dokáží kovat a zpracovávat tento kov, to nevím, neboť se neroztaví teplem jako měď. Viděl jsem jej na vlastní oči.

Kromě dolů jsou v údolích mezi horami úrodná pole a jasné potoky a pěstují se ovocné stromy, které tvoří háje na úbočích hor, a na pobřeží se pěstuje i víno. Jejich největším bohatstvím, jež může každý spatřit, jsou stáda dobytka.

Když se jmenují velká města světa, jmenuje se Veset a Babylón a někteří vzpomenou i města Ninua, ačkoliv jsem tam nebyl, avšak nikdy jsem neslyšel jmenovat město Chattušaš, které je velkým městem Chetitů a hnízdem jejich moci, jako orel má své hnízdo na horách uprostřed svého loviště. A přece snese toto velké město svou mocí srovnání s Vesetem a Babylónem, a když pomyslím, že jeho hrozivé stavby jsou postaveny z tesaných kamenů a že jsou vysoké jako hory a že hradby se nemohou zřítit a jsou pevnější než všecky hradby, které jsem v životě viděl, považuji toto město za jeden z největších divů světa, jež jsem kdy viděl, neboť jsem nic takového neočekával. Avšak tajemnost tohoto města pochází z toho, že král se uzavřel cizincům, takže pouze poselstva vládců mohou krále navštívit a přinést mu dary, a dohlíží se přísně na ně po celou dobu, kdy meškají v Chattušaši. Proto obyvatelé nehovoří rádi s cizinci, i když znají jejich jazyk, a kdykoli jsou tázáni, odpovídají "nerozumím" či "nevím" a ohlížejí se ustrašeně, zda je někdo nespatřil v rozhovoru s cizincem. A přece nejsou zlí, nýbrž jejich povaha je milá a prohlížejí si rádi oděvy cizinců, jsou-li nádherné, a jdou za nimi po ulici. Nicméně oděvy, jejich šlechticů a správních písařů jsou stejně nádherné jako oděvy cizinců a královských vyslanců, neboť se oblékají do pestrých látek, na nichž jsou vyšity ozdoby zlatem a stříbrem, a tyto ozdoby jsou zubatina a dvojitá sekera, což jsou znaky jejich bohů. Na jejich slavnostním šatě je často vidět i obraz okřídleného slunce. Na nohou mají střevíce či boty z jemné, malované kůže, jejichž špička je dlouhá a nahoru stočená, na hlavě mají vysoké špičaté klobouky, a jejich rukávy jsou volné a sahají až k zemi, a nosí dlouhá roucha, která jsou umně vrapována. Liší se od obyvatelů Sýrie, Babylónie i země Mitannu v tom, že si holí bradu po egyptském způsobu, a někteří šlechtici si také holí lebku, nechávajíce si na hlavě pouze malý chomáč vlasů, který splétají. Bradu mají širokou a silnou a jejich nosy jsou tlusté a zahnuté jako nosy dravých ptáků. Správní písaři a velmoži, kteří žijí ve městě, jsou tlustí a jejich obličeje se lesknou, neboť jsou zvyklí na život v přepychu — jako bohatí všech velkých měst.

Nenajímají vojáky jako vzdělané národy, nýbrž všichni muži jsou povinni vojenskou službou a rozdělují se do hodností tak, že nejvznešenější jsou ti, kteří mohou vydržovat válečný vůz, a jejich důstojnost se neurčuje podle rodu, nýbrž podle obratnosti v používání zbraní. Proto se všichni mužové shromažďují jednou do roka pod velením svých vojevůdců a knížat na válečná cvičení.

A Chattušaš není městem obchodu jako všecka ostatní veliká města, nýbrž je plné dílen a kováren, odkud je slyšet neustálý řinkot kovu, ježto tam kují hroty kopí a šípů a zhotovují kola a trupy válečných vozů.

Také jejich spravedlnost se liší od spravedlnosti všech ostatních národů, neboť jejich tresty jsou podivné a příčí se rozumu. Tak strojí-li některý kníže pikle proti králi, aby ho svrhl z trůnu, není usmrcen, nýbrž poslán na hranice, aby si tam získal zásluhy a napravil svou pověst. A není u nich zločinu, jenž by se nemohl vykoupit dary; člověk může zabít druhého, aniž to odpyká tělesným trestem, a musí pouze odškodnit dary příbuzné zabitého. Netrestají ani cizoložství, neboť najde-li žena muže, jenž uspokojí lépe její touhu než její vlastní muž, může svobodně odejít k onomu druhému muži, ale ten za ni musí zaplatit odškodné. Manželství, která zůstávají neplodnými, jsou veřejně prohlášena za neplatná, poněvadž král vyžaduje na svých poddaných mnoho dětí. Zabije-li někdo někoho na osamělém místě, neplatí tolik, jako když je vražda spáchána ve městě před očima lidí, neboť dle jejich mínění ten, jenž se vydá sám na osamělé místo, uvádí druhého v pokušení ho usmrtit, aby se cvičil v umění zabíjet. Jsou pouze dvě věci, které jsou trestány smrtí — a z nich je nejlépe vidět nesmyslnost jejich zákonů. Totiž sourozenci nesmí vstupovat do manželství mezi sebou pod trestem smrti a nikdo nesmí provozovat kouzelnictví bez povolení, nýbrž čarodějníci musí prokázat svou obratnost před správními písaři a získat si napsané povolení, aby se mohli věnovat svému řemeslu.

Když jsem přišel do země Chatti, byl jejich velkým králem Šuppiluliumaš již po dvacet osm let a jeho jméno bylo tak obávané, že lidé se klaněli a zvedali paži při jeho vyslovení a hlasitě mu provolávali slávu, neboť zavedl v zemi pořádek a podrobil chetitské moci mnohé národy. Sídlil v kamenném paláci uprostřed města a vykládalo se mnoho pověstí o jeho hrdinských činech a o jeho zrození, jako se to vykládá o všech velikých králích, avšak jeho sama jsem nemohl spatřit ani já, ba ani vyslanci mitannští, kteří museli položit své dary na podlahu velké přijímací síně, a vojáci se jim vysmívali a tropili si z nich žerty.

Na počátku se mi ani nezdálo, že by měl lékař v Chattušaši mnoho práce, neboť jak jsem vyrozuměl, styděli se Chetité za nemoc a skrývali ji tak dlouho, jak jen mohli, a chromé a neduživé děti usmrcovali již při narození a usmrcovali také onemocnělé otroky. A ani se mi nezdálo, že by jejich lékaři byli příliš obratní, poněvadž to byli muži nevzdělaní, kteří neuměli ani číst, avšak rány a výrony ošetřovali obratně a měli dobré léky proti horkým nemocem a snižovali jimi rychle horkost těla. Tomu jsem se od nich naučil. Avšak onemocněl-li někdo smrtelně, pak raději sám vyhledal smrt než lékaře ze strachu, že zůstane neduživý či nemocný až do konce svého života. Chetité se totiž nebojí smrti jako všecky vzdělané národy, nýbrž více než smrti se obávají slabosti těla.

Nicméně všecka velká města jsou si nakonec podobna, a bohatci a velmoži všech zemí jsou si nakonec také podobni. Jakmile se roznesla má pověst, začal hledat celý zástup Chetitů u mne uzdravení, a mohl jsem je uzdravit, ačkoliv přicházeli raději přestrojeni a potají a v noci, aby neztratili na své vážnosti. Proto mi dávali štědré dary, takže jsem získal v Chattušaši spoustu zlata a stříbra, ačkoliv jsem si na počátku myslil, že odtud odejdu jako žebrák. Velkou zásluhu o to má Kaptah, jenž trávil dle svého zvyku čas po krčmách a obchodech a všude, kde se shromažďovali lidé, a svou velkou hubou mne vychvaloval a vyzvedával mou slávu i mé vědění ve všech řečech, které znal, takže sluhové vypravovali o mně svým pánům.

Mravy Chetitů byly přísné a velmož se nemohl ukázat na ulici opilý, aniž ztratil svou pověst, ale jako ve všech velkých městech popíjeli šlechtici a bohatci hojně vína, a také ošemetná vína míchaná, i uzdravoval jsem je z jejich nemocí způsobených vínem a zbavoval je chvění rukou, když měli předstoupit před krále, a některým jsem pomohl lázněmi a utišujícími léky, když myslili, že jim myši ohlodávají tělo. Dovolil jsem také Minei před nimi tančit, aby je pobavila; a oni ji velmi obdivovali a dávali jí vzácné dary, aniž co od ní žádali, neboť Chetité byli štědří, když se jim někdo zalíbil. Tak jsem si získal jejich přátelství, že jsem se i odhodlal zeptat se jich na vše, co jsem se neodvážil veřejně vyzvědět. Především jsem získal vědomosti od správce sbírek králových dopisů, který mluvil a psal několika jazyky a pečoval o výměnu dopisů s králi jiných zemí, i nebyl vázán obecnými zvyky. Nicméně jsem mu předstíral, že jsem byl vyhnán z Egypta, takže se tam nemohu nikdy vrátit, a že cestuji po světě, abych si získal zlato a rozmnožil své vědění, i že mé cesty nemají jiného cíle. Proto mi důvěřoval a odpověděl na mé otázky, jen když jsem mu nabídl dobré víno a vyzval Mineu, aby před ním tančila. Tak jsem se ho mimo jiné otázal:

"Proč je město Chattušaš uzavřeno cizincům a proč karavany a obchodníci jsou nuceni jít pouze po určených cestách, když je vaše země bohatá a vaše město soupeří v podivuhodnostech s kterýmkoli jiným městem? Nebylo by lépe, kdyby ostatní národové mohli znát vaši moc, aby vás mezi sebou chválili, jak si to vaše země právem zasluhuje?"

Ochutnal vína a hleděl se zalíbením na ohebné údy Mineiny a řekl:

"Náš velký král Šuppiluliumaš řekl, když nastupoval na trůn: ‚Dejte mi třicet let a učiním ze země Chatti nejmocnější říši, jakou kdy viděl svět.' Tato lhůta již brzy uplyne, a myslím, že svět zví o zemi Chatti více, než by si přál zvědět."

"Avšak," řekl jsem, "v Babylóně jsem spatřil šedesát krát šedesát krát šedesát vojáků pochodovat před králem a hluk jejich kroků byl jako hučení moře. Zde jsem nikdy neviděl více než deset krát deset vojáků pohromadě a nechápu, proč děláte všecky ty válečné vozy, které se zhotovují v dílnách vašeho města — a copak si s nimi počnete ve svých horách, když jsou určeny pro boje na rovné půdě?"

Zasmál se a řekl:

"Na lékaře jsi velmi zvědav, Sinuhete, Egypťane, ale snad budeme mít svou skrovnou skývu, prodáme-li válečné vozy králům rovin."

Pronášeje tato slova, přivřel oči a vypadal velice vychytrale.

"Tomu nevěřím," řekl jsem odvážně. "To by vlk stejně ochotně půjčil své zuby a drápy zajíci, pokud vás znám."

Zasmál se hlasitě a plácl se do kolenou, až vystříklo víno z poháru, a řekl:

"To musím vypravovat králi, a snad ve svém životě uvidíš ještě veliký hon na zajíce, neboť právo Chetitů se liší od práva rovin. Pokud jsem vyrozuměl z tvých řečí, vládnou ve vašich zemích bohatí nad chudými, v naší zemi však vládnou silní nad slabými, i myslím, že svět pozná nové učení, dříve než tvé vlasy zešediví, Sinuhete."

"Avšak nový faraón v Egyptě také našel nového boha," řekl jsem, stavě se hloupým.

"Vím o tom," odpověděl, "protože pročítám všecky dopisy svého krále, a tento nový bůh miluje velice mír a říká, že není mezi národy sporu, jenž by se nemohl urovnat dohodou, i nemáme nic proti tomuto bohu, naopak velice si jej považujeme, pokud vládne v Egyptě a na rovinách. Váš faraón poslal našemu velkému králi egyptský kříž, jejž nazývá znamením života, a bude se zajisté těšit z míru ještě po několik let, bude-li nám posílat dosti zlata, abychom mohli uskladnit ještě více mědi a železa a plodin a založit nové dílny a zhotovit ještě těžší válečné vozy než dříve, neboť to vše vyžaduje mnoho zlata, a náš král povolal do Chattušaše nejzručnější zbrojíře ze všech zemí a nabídl jim bohaté odměny, avšak proč tak učinil, na to, myslím, nedovede lékařova moudrost odpovědět."

"Budoucnost, kterou předpovídáš, by mohla potěšit havrany a šakaly," řekl jsem mu, "ale já se z toho nikterak neraduji a nevidím v tom nic k smíchu. Pozoroval jsem totiž, že kameny vašich mlýnů otáčejí vězňové, jejichž oči jsou vyloupány, a v zemi Mitannu se vypravují o vašich ukrutnostech v pohraničních krajích pověsti, které nechci opakovat, abych neurazil tvé uši, neboť se nesluší pro vzdělaný národ."

"Co je vzdělanost?" zeptal se a dolil vína do svého poháru. "I my umíme číst a psát a uchováváme očíslované hliněné tabulky ve sbírkách králových dopisů. A pouze z čistého milosrdenství vylupujeme oči vězňům, kteří jsou odsouzeni, aby do konce svého života otáčeli mlýnskými kameny, protože tato práce je velice těžká a zdála by se jim ještě těžší, kdyby viděli nebe a zemi a ptáky poletující ve vzduchu. To by v nich jen probudilo marné myšlenky — a pak by byli usmrceni pro pokus o útěk. Usekávají-li pak naši vojáci na hranicích některým ruce a jiným přehrnují přes oči lebeční kůži, tak to není nikterak z krutosti, vždyť jsi mohl sám vidět, že jsme pohostinní a vlídní, že milujeme děti i drobnou zvěř a nebijeme své ženy. Avšak naším úmyslem je vzbudit strach a hrůzu u nepřátelských národů, aby se pak podrobily naší moci bez boje, jímž by si způsobily marnou škodu a zkázu. Nemilujeme totiž zkázu a ničení samo o sobě, nýbrž přejeme si nalézt země pokud možno zachovány a města nepoškozena. Nepřítel, jenž má strach, je již napůl poražen."

"Jsou tedy všecky národy vašimi nepřáteli?" zeptal jsem se ho výsměšně. "Což nemáte jediného přítele?"

"Našimi přáteli jsou všecky národy, které se podrobí naší moci a platí nám poplatek," poučoval mne. "Necháváme je žít dle jejich vůle a nezneucťujeme ani v nejmenším jejich zvyky či bohy, pokud jen jim můžeme vládnout. Našimi přáteli celkem jsou také všecky národy, které nejsou našimi sousedy, ovšem až do té doby, kdy se jimi stanou, neboť tehdy pozorujeme u nich obvykle věci, které kazí naši sousedskou shodu a nutí nás s nimi válčit. Tak se dělo až doposud — a obávám se, že tomu tak bude i v budoucnu, nakolik alespoň znám našeho velkého krále."

"A vaši bohové nenamítají ničeho?" zeptal jsem se. "Vždyť v jiných zemích určují obvykle bohové, co je správné a co nesprávné."

"Co je správné a co nesprávné?" zeptal se zase on. "Pro nás je správné to, co si přejeme my, a nesprávné to, co si přejí naši sousedé. To je učení velmi prosté a usnadňuje život i umění vládnout a neliší se příliš dle mého mínění od božského učení rovin, neboť pochopil-li jsem dobře, co jsi říkal, bohové rovin považují za správné to, co si přejí bohatí, a za nesprávné to, co si přejí chudí. Avšak chceš-li se opravdu poučit o našich bozích, věz, že našimi jedinými bohy jsou Matka Země a pak Nebe, a oslavujeme je každého jara, jakmile první déšť z nebe oplodní zemi, jako sémě mužovo oplodňuje ženu. Za těchto slavností uvolňujeme přísnost svých mravů, ježto lid se musí uvolnit aspoň jednou do roka. Tak se v této době slavností počne mnoho dětí, což je dobré, protože země sílí dětmi a překotnými manželstvími. Lid má ovšem celou spoustu jiných menších bohů — jako každý lid — ale ty nemusíš brát v úvahu, ježto nemají obecné vážnosti. Nemůžeš tedy upřít naší víře jistou velikost, mohu-li tak říci."

"Čím více slyším hovořit o bozích, tím více jsem jimi znechucen," řekl jsem sklesle, avšak správce dopisů Šuppiluliumašových se rozchechtal a zvrátil se dozadu na svém sedátku, opit vínem a silný nos celý zrudlý.

"Jsi-li prozíravý," řekl, "zůstaneš u nás a budeš sloužit našim bohům, neboť všecky ostatní národy již ovládaly po řadě známý svět a nyní jest řada na nás. Naši bohové jsou obzvláště mocní a jejich jména jsou Síla a Strach a my jim postavíme veliké oltáře z vybílených lidských lebek. Nezakazuji ti vypravovat to jiným, budeš-li tak hloupý a odejdeš-li od nás — stejně ti nikdo neuvěří, protože všichni vědí, že Chetité milují jen pastviny a že jsou to chudí, špinaví pastevci, kteří žijí v horách se svými kozami a ovcemi. Avšak již jsem u tebe strávil přílišně času a musím jít dohlédnout na své písaře a vtisknout klínové znaky do měkké hlíny, abych ujistil všecky národy o našich dobrých úmyslech, jak se sluší na mou hodnost."

Odešel a téhož večera jsem řekl Minei:

"Vím již dosti o zemi Chatti a našel jsem, co jsem hledal. Proto jsem hotov opustit s tebou tuto zemi, dopustí-li tak bohové, ježto zde páchne vše mršinou a mrtvolný zápach mi svírá hrdlo. Vskutku, smrt se bude vznášet nade mnou jako tíživý stín, pokud budeme zde, a nepochybuji, že by dal jejich král nabodnout mé tělo na kůl, kdyby znal vše, co jsem se dozvěděl. Neboť ty, které chtějí zabít, nevěší zde na hradby jako vzdělaní národové, nýbrž je posadí na kůl, dokud nezemřou. Proto mi bude nevolno u žaludku, pokud budu uprostřed hraničních kamenů této země. Po všem, co jsem slyšel, raději bych se narodil havranem než člověkem této země."

Moji vznešení nemocní mi pomohli, abych dostal průvodní list, jenž mne opravňoval jít určenou cestou až k pobřeží a tam nastoupit na loď a odjet ze země, ačkoliv litovali velice mého odchodu a přemlouvali mne, abych zůstal, a ujišťovali, že v několika letech zbohatnu, budu-li u nich provozovat své řemeslo. Avšak nikdo nebránil mému odjezdu, a já se usmíval i chechtal s nimi a vypravoval jsem jim příběhy, které se jim líbily, takže jsme se rozloučili jako přátelé, i odnášel jsem si bohaté dary.

Tak se stalo, že jsme zanechali za sebou strašlivé hradby Chattušaše, za nimiž číhal svět budoucnosti, a jeli jsme na oslech podél drnčících mlýnských kamenů, jimiž točili oslepení otroci, a míjeli jsme těla kouzelníků nabodnutá na kůlech po obou stranách cesty, neboť jako čarodějníky usmrcovali v Chattušaši všecky, kteří hlásali učení, jež král neuznával, a král země Chatti uznával pouze jediné.

Urychlil jsem chod oslů, jak jsem jen mohl, a dvacátého dne jsme dorazili do přístavního města.