Herbert George Wells

LÁSKA A PAN LEWISHAM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Privátní úvahy slečny Heydingerové

Cesta z Chelsea do Claphamu a cesta ze South Kensingtonu do Battersea, zvlášť je-li první z nich v zájmu delšího trvání vedena oklikou, se k sobě místy dost blíží. Jednou vpodvečer, hned po vánocích, potkaly pana Lewishama s Ethel dvě jeho kolegyně. Pan Lewisham je ale nepostřehl, protože byl zakoukaný do Ethel.

„Vidělas to?“ podotkla druhá dívka trošínku zlomyslně.

„To byl pan Lewisham, ne?“ odpověděla slečna Heydingerová naprosto lhostejným hlasem.

Slečna Heydingerová seděla v pokoji, jemuž její mladší sestry přezdívaly „Alicina svatyně“. Svatyně byla až příliš očividně zintelektualizovaná ložnice a stříbřité růže na laciných tapetách vykukovaly koketně mezi kusy nábytku s naaranžovanými přehozy. Její obyvatelka si nejvíc zakládala na psacím stolu uprostřed a mikroskopu na vratkém osmibokém stolku pod oknem. Byly tu police na knihy výrazně ženského řemeslného provedení ve své líbivé dekorativností a strukturální labilitě a na nich ve vyrovnané řadě výkvět básníků, Shelley, Rossetti, Keats a Browning, k tomu pár Ruskinů, sbírka kázání, socialistické brožurky s potrhanými obálkami a především učebnice přírodovědných oborů a sešity v množství až tísnivě hojném. Reprodukce na stěnách pokoje vypovídaly o estetické ctižádosti a o jisté nevnímavosti ke kouzlu nechtěného. Viselo zde Venušino zrcadlo od Burne Jonese, Rossettiho Zvěstování Panny Marie, Lippiho Zvěstování Panny Marie, a Láska k životu a Láska a smrt od Wattse. Krom jiných fotografií tu byl i obrázek loňského výboru Debatní společnosti. Lewisham se na něm chabě usmíval poblíž středu a slečna Heydingerová byla nezaostřena na pravém křídle. Teď seděla slečna Heydingerová k tomuhle všemu zády v černé žíněné lenošce, pohled upírala do ohně, oči ji pálily, bradu měla v dlaních. „Mohlo mě to napadnout už dřív,“ říkala si. „To od té seance. Docela se změnil…“

Hořce se usmála. „Nějaká prodavačka…“ Zadumala se. „Zřejmě jsou všichni stejní. Vrátí se pak – trochu porouchaní, jak říká ta dáma ve Vějíři lady Windermerové. Možná že i on. Kdoví… Ale že je tak falešný! Proč mi tu hraje takovou komedii…? Hezká, hezká, hezká – to je naše poslání. Který muž by při volbě váhal? Jde si svou vlastní cestou, myslí si svoje, pracuje sám pro sebe…! V pitvání je pozadu – každý vidí, že si skoro ani nedělá poznámky… Potom dlouho mlčela. Ve tváři se jí objevilo napětí. Začala si ohryzávat palec, zprvu pomalu, potom usilovněji. Nakonec ze sebe vychrlila:

„Co (...)

(......)