Herbert George Wells

LÁSKA A PAN LEWISHAM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Váhání

Pan Bonover nechal patřičnou narážku dozrát a zužitkoval ji až odpoledne, když žáci hráli kriket a pan Lewisham na ně dozíral. Úvodem poznamenal cosi o vyhlídkách první jedenáctky a pan Lewisham se s ním ztotožnil v názoru, že starší chlapec Frobisherových se tuhle sezónu dostává pěkně do formy.

V následující odmlce si pan ředitel pro sebe pobzukoval nějakou písničku. „Jo, mimochodem,“ pronesl pak, aby jako řeč nestála, a dál přitom očima sledoval hru, „žil jsem tedy jaksi v domnění, že nejste zdejší.“

„Ano,“ odvětil pan Lewisham, „to je pravda.“

„A našel jste si u nás už nějaké přátele?“

Pana Lewishama trápil kašel a jeho uši – ty zatrachtilé uši! – zaplály. „Ano. Ale ano, našel.“

„Mezi místními lidmi, předpokládám.“

„Ani ne. Tedy zrovna ne.“ Plamen přeskočil od Lewishamových uší a zachvátil celý obličej.

„Zahlédl jsem vás onehdy v aleji s nějakou slečnou,“ pokračoval pan Bonover. „Podobou jako by mi byla povědomá. Kdopak to je?“

Má říci, že je tu na návštěvě u Frobisherových? V tom případě by si mohl pan Bonover svým záludným způsobem promluvit s rodiči Frobisherovými a zavařit jí to. „To je,“ začal pan Lewisham, do krvavá se zarděl pod tíhou nepravdy a hlas mu klesl v nezřetelný chrapot, „jedna… jedna… dávná známá mé matky. Seznámil jsem se s ní kdysi v Salisbury.“

„Kdeže?“

„V Salisbury.“

„A jak se jmenuje?“

„Smithová,“ vyhrkl Lewisham neuváženě a litoval toho, sotva mu ta lež splynula ze rtů.

„Výborně, Harrisi!“ zařval pan Bonover a zatleskal. „Panečku, to byla rána.“

„Harris se k tomu staví šikovně,“ řekl pan Lewisham.

„Velice šikovně,“ souhlasil pan Bonover. „Á – kdepak jsme to přestali? Aha! Právě jsem se chystal vyjádřit údiv nad tím, co po světě běhá dvojníků. U Frobisherových dlí právě jistá slečna Hendersonová – nebo Hensonová –, přímo tady ve městě, a ta jako by z oka vypadla té vaší slečně…“

„Smithové,“ dořekl pan Lewisham, a jak se střetl s ředitelovým pohledem, líce mu znovu zaplály sytým nachem počáteční fáze.

„Zvláštní náhoda,“ konstatoval pan Bonover a zamyšleně na něho hleděl.

„Velice zvláštní,“ zahuhlal pan Lewisham, odvrátil oči a v duchu natisíckrát proklel vlastní hloupost.

„Velice – velice zvláštní,“ opakoval pan Bonover. „Tohle bych byl do vás neřekl, pane Lewishame.“ A zamířil zpátky ke školní budově.

„Ale co, pane řediteli?“

Pan Bonover dělal, že neslyší. „Krucifix!“ pronesl pan Lewisham. „Ach jéje – Krucifix!“ – a to byl výraz dozajista zavrženíhodný a on nemíval ve zvyku k takovým se uchylovat. Hnedle by se byl za ředitelem rozběhl a zeptal se ho, zdali o jeho slovech pochybuje. Jenomže bylo až příliš jasné, jak by zněla odpověď.

Chvíli stál nerozhodně, pak se obrátil na podpatku a rozzuřeně rázoval k domovu. V obličeji mu to škubalo a svaly jako by při každém kroku vibrovaly. Zmatek v hlavě nakonec přešel v prudké rozhořčení.

„Ať jde do háje,“ vykládal pan Lewisham vnitřnímu zařízení své ložnice. „Proč musí k čertu strkat nos do cizích věcí?

Nestrkejte nos co cizích (...)

(......)