Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

OSTROV DOKTORA MOREAUA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI
Štvanice na člověka

Napadlo mě, že venkovní dveře mého pokoje jsou stále ještě otevřené, což podpořilo moji bláhovou touhu uprchnout z tohoto místa.

Byl jsem nyní skálopevně přesvědčen, že doktor Moreau prováděl vivisekci na lidské bytosti. Od té doby, co jsem poprvé zaslechl jeho jméno, jsem si v duchu spojoval bizarní zvířecí vzhled obyvatel ostrova s jeho hrůznými skutky. Teď jsem to všechno spatřil na vlastní oči. Znovu jsem si vzpomněl na jeho pokusy s transfúzí krve. Tvorové, které jsem potkal, byli obětí jakéhosi zrůdného pokusu!

Ti bídáci mě chtěli zadržet a oklamat. Tvářili se, že mi důvěřují, jen proto, že mi určili osud mnohem horší než smrt. Nejprve mě chtěli podrobit mučení a pak mi připravit největší potupu, kterou si člověk může představit – vyhnat mě jako podřadného tvora, jako divou zvěř, mezi přízračnou smečku ostatních ztracenců. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli bych nenašel nějakou zbraň. Nikde nic. Pak mi bleskl hlavou nápad. Překotil jsem křeslo, zapřel se nohou a utrhl jedno z jeho opěradel. Náhodou z něj zůstal trčet hřebík, a tak tato nevinná zbraň přece jen začala vypadat hrozivěji. Venku se ozvaly kroky. Prudce jsem otevřel dveře. Stál tam Montgomery. Právě se chystal zamknout.

Zvedl jsem svou improvizovanou zbraň a rozmáchl se s ní proti jeho obličeji. Montgomery uskočil. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se otočil a vyběhl za roh domu.

„Počkejte! Prendicku!“ slyšel jsem jeho překvapené volání. „Nedělejte hlouposti!“

Ještě chvíli, říkal jsem si, a zamkl by mě uvnitř jako pokusného králíka odsouzeného k strašlivému osudu.

Montgomery se vynořil za protějším rohem a stále na mě pokřikoval. Pak se za mnou rozběhl.

Tentokrát jsem vyrazil jako smyslů zbavený severovýchodním směrem. Běžel jsem úprkem k mořskému břehu, a když jsem se ohlédl, spatřil jsem, že s Montgomerym běží i jeho pomocník. Chvatně jsem zatočil do stráně vzhůru. Pak jsem zamířil podél skalnatého údolí, po obou stranách porostlého hustými křovinami, k východu. Uběhl jsem asi míli. Namáhavě jsem oddechoval, do uší mi tepalo prudce bušící srdce. Když už jsem neslyšel Montgomeryho ani jeho sluhu a byl jsem na pokraji vyčerpání, ostře jsem ještě změnil směr k moři a ukryl se do hustého rákosí.

Tam jsem zůstal dlouho. Bál jsem se pohnout, bál jsem se pomyšlení na to, že bych měl něco podniknout. Pod zářícím sluncem tiše oddechovala ospalá krajina. Bylo slyšet jen pištění několika komárů, kteří si mě všimli. Současně jsem rozeznal i jiné ospalé oddechování – přelévání mořských vln na pobřeží.

Asi za hodinu jsem zaslechl, jak mě ze severního směru z velké dálky volá Montgomery. Začal jsem znovu uvažovat, co budu dělat. Domníval jsem se, že na ostrově žijí jen dva vivisektoři a jejich zvířecí oběti. Nebylo pochyb o tom, že mohli některé z těch tvorů donutit, aby jim sloužili proti mně, kdyby toho bylo zapotřebí. Věděl jsem, že Moreau i Montgomery nosí revolvery. Já jsem byl beze zbraně, když nepočítám ten kousek dřeva s trčícím (...)

(......)