Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

OSTROV DOKTORA MOREAUA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI
Jak zvířecí lidé okusili krev

Protože nejsem zkušený spisovatel, stále odbíhám od hlavního toku vyprávění. Když jsem posnídal s Montgomerym, vodil mě po ostrově, abych si prohlédl sopečný kráter a vyvěrající horký pramen, do jehož vody jsem včera omylem vstoupil. Měli jsme s sebou biče a nabité revolvery. Kráčeli jsme hustým vysokým kapradím, když tu jsme zaslechli králičí zapištění. Zastavili jsme se a naslouchali, ale nic jsme už neslyšeli. Pokračovali jsme v cestě a celé příhodě jsme nepřikládali žádný význam. Montgomery mě upozorňoval na malá růžová zvířata s dlouhými zadními končetinami, která se občas mihla v porostu. Vysvětlil mi, že to jsou tvorové, jež vymodeloval Moreau z potomků zvířecích lidí. Domníval se, že by mohli sloužit jako masitá potrava, ale jejich králičí zvyk požírat vlastní mláďata jeho plány překazil. S některými těmito tvory jsem se již setkal na svém útěku před leopardím mužem a podruhé, když jsem včera prchal před Moreauem. Jeden z nich se nám snažil vyhnout a náhodou skočil do díry, která zde zůstala po vyvráceném stromu. Než se z ní vyškrábal, podařilo se nám ho chytit. Ze všech sil se nám snažil vyškubnout, škrábal jako kočka a usilovně kopal zadníma nohama. Chtěl nás dokonce kousnout, ale měl příliš slabé zuby, takže jsme pocítili jen jakýsi stisk. Bylo to moc hezké zvířátko a Montgomery mi potvrdil, že je velmi čistotné a neškodné a navíc neničí trávu tím, že by si vyhrabávalo doupata v zámeckých parcích; dalo se bez obav používat jako vhodná náhrada za králíka.

Když se stezka zúžila, spatřil jsem kmen stromu, z něhož kdosi v dlouhých pruzích strhal kůru. Montgomery mě na něj sám upozornil.

„Neloupat kůru stromů – to je Zákon!“ řekl. „Kolik zvířat ho zachovává?“

Vzpomínám si, že chvíli poté jsme potkali Satyra a opičího muže. Satyr byl živoucím důkazem Moreauova klasického vzdělání – jeho ovčí tvář připomínala hebrejský obličej, jeho hlas však zněl jako ovčí bečení a dolní končetiny připomínaly ďábla. Když nás míjel, žvýkal právě jakýsi luskovitý plod. Oba dva Montgomeryho pozdravili.

„Ať žije druhý s bičem!“ zvolali.

„Teď tu žije i třetí s bičem,“ opravil je Montgomery. „Mějte se na pozoru.“

„On nebyl stvořen?“ otázal se opičí muž. „Ale říkal přece, že ano!“

Satyr si mě zvědavě prohlížel.

„Třetí s bičem, ten, který chodí s pláčem do moře, má úzkou bílou tvář.“

„Má dlouhý bič!“ podotkl Montgomery.

„Včera krvácel a plakal,“ vzpomněl si Satyr. „Vy nikdy nekrvácíte ani nepláčete. Pán nekrvácí ani nepláče!“

„Ty hnusný paskřivče!“ zařval Montgomery. „Ty sám budeš krvácet a plakat, jestli se mi ihned neztratíš z očí!“

„Má pět prstů, je pětiprstý jako já!“ všiml si opičí muž.

„Pojďte, Prendicku,“ vyzval mě Montgomery, popadl mě za rameno a donutil mě pokračovat v cestě.

Satyr a opičí muž zůstali stát. Upřeně nás pozorovali a nahlas si vyměňovali poznámky.

„Nic neříká,“ podivil se Satyr. „Lidé mají hlas!“

„Včera se ptal, co má jíst,“ upozornil opičí muž. „Nevěděl to.“

Dalším slovům (...)

(......)