Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

OSTROV DOKTORA MOREAUA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV
U zábradlí

Po západu slunce jsme zjistili, že se loď pomalu blíží k pevnině. Montgomery mi sdělil, že budeme u cíle jeho cesty. Ostrov byl ještě tak daleko, že jsem nemohl nic rozeznat. Vypadal jako tmavě modrá skvrna na modrošedém moři. Vznášel se nad ním kolmý kužel dýmu.

Když se ostrov objevil na obzoru, kapitán právě nebyl na palubě. Jakmile si na mně vybil svůj vztek, odvrávoral do podpalubí a uložil se ve své kajutě ke spánku. Velení se ujal kormidelník. Byl to onen hubený, mlčenlivý muž, jehož jsem už na palubě zahlédl. Zdálo se, že má s Montgomerym nějaké rozepře. Nikoho z nás si však nevšímal. Učinil jsem několik marných pokusů, abych ho přiměl k hovoru. Překvapilo mě, že se celá posádka chová k mému společníkovi a jeho zvířatům vysloveně nepřátelsky. Montgomery ani slovem nenaznačil, co hodlá se zvířaty dělat. Moje zvědavost sice rostla, nicméně jsem ho nenutil nic vysvětlovat.

Bavili jsme se spolu na palubě, dokud se nebe nepokrylo závojem hvězd. Ticho noci bylo rušeno jen občasnými zvuky z jasné osvětlené přídě a pohyby zvířat. Puma ležela stočená do klubíčka v kleci a pozorovala nás jiskrnýma očima. Psi pravděpodobně spali.

Montgomery mi nabídl doutník.

Vypravoval s jakousi tichou nostalgií o Londýně a vyptával se na změny, jež od jeho odjezdu nastaly. Mluvil jako člověk, kterému se londýnský život velmi líbil, ale který byl nucen najednou ho opustit. Odpovídal jsem mu podle svého nejlepšího svědomí. Stále jsem si však uvědomoval, jaký je to zvláštní tvor, a ve slabém světle strážní lucerny jsem si pozorně prohlížel jeho bledou tvář. Pak jsem hleděl na temné moře, kde se nejasně rýsoval malý ostrov.

Připadalo mi, že se ten člověk zjevil odkudsi z neznáma, jen aby mi zachránil život. Zítra opustí loď a zmizí i z mého života. I za jiných okolností bych se nad ním musel zamýšlet. Nedokázal či nechtěl mi vysvětlit, proč vzdělaný člověk jako on žije na pustém ostrůvku a k čemu bude sloužit jeho podivný náklad. Často jsem se přistihl, že si v duchu kladu stejnou otázku jako kapitán: Na co ta zvířata potřebuje? Proč zpočátku předstíral, že mu nepatří? Jeho sluha byl tak podivný patron, že sám o sobě vzbuzoval řadu otázek. To všechno vytvářelo kolem Montgomeryho atmosféru záhadnosti, podněcovalo moji obrazotvornost a svazovalo mi jazyk.

Byla skoro půlnoc, když jsme přestali mluvit o Londýně. Stáli jsme těsně vedle sebe a opírali se o zábradlí. Hleděli jsme na ztichlé moře ozářené hvězdami. V náhlém pohnutí jsem se rozhodl projevit mu svoji vděčnost.

„Chci vám poděkovat,“ začal jsem opatrně, „že jste mi zachránil život.“

„To byla jen náhoda,“ odmítal mé díky, „pouhá náhoda.“

„Jsem rád, když mohu poděkovat svému zachránci.“

„Nikdy nikomu neděkujte! Byl jste v nouzi a já vám dokázal pomoci – dal jsem vám injekce a krmil jsem vás – asi jako bych byl nějaký vášnivý (...)

(......)