Herbert George Wells
překlad: Emanuel a Emanuela Tilschovi

NEVIDITELNÝ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 20
V DOMĚ NA GREAT PORTLAND STREET

Kemp seděl pár vteřin mlčky a zíral na záda bezhlavé postavy u okna. Vtom ale sebou škubl, jak ho najednou něco napadlo, vstal, došel k Neviditelnému, vzal ho za paži a odvedl ho od vyhlídky.

„Jste unavený,“ řekl, „a zatímco já sedím, vy chodíte po pokoji. Poslužte si mou židlí.“

Postavil se mezi Griffina a nejbližší okno.

Griffin seděl chvíli mlčky a potom zničehonic spustil znovu.

„Když se tohle stalo,“ pravil, „to jsem už na chesilstoweské škole nepůsobil. Bylo to loni v prosinci. Najal jsem si tenkrát pokoj v Londýně, prostorný nezařízený pokoj ve velkém, špatně vedeném penziónu v bídném špinavém koutě přiléhajícím ke Great Portland Street.

Pokoj se brzy naplnil přístroji, které jsem si koupil za otcovy peníze, a práce vytrvale a zdárně pokračovala a blížila se ke konci. Bylo mi jako člověku, který se prodral z houští a náhle narazil na nějakou osobně bezvýznamnou tragédii.

Odjel jsem pohřbít otce. Myšlenkami jsem dlel stále u svého bádání a nehnul jsem ani prstem, abych ochránil jeho dobré jméno. Pamatuju se i na ten pohřeb, na ten laciný katafalk, chudičký obřad, větrnou, vymrzlou stráň a otcova starého kamaráda ze studií, který odsloužil pohřební obřad za něho — ošuntělého, černého, shrbeného staříka s rýmou a kapičkou u nosu.

Pamatuju se, jak jsem se vracel pěšky do prázdného domova obcí, která kdysi bývala vesnicí a z níž zatím stavební spekulanti hudlařsky slátali ohavný paskvil města. Na všechny strany vybíhaly cesty nakonec do znesvěcených polí a končily v haldách rumu a smrdutého mokrého plevele.

Pamatuju se, jak jsem, vyzáblá černá postava, šel po kluzkém lesklém chodníku, i na podivný pocit odcizení, který ve mně budila ta ubožáčka honosnost, to špinavé kšeftařství toho ‚města‘…

Otce mi nebylo ani dost málo líto. Viděl jsem v něm oběť jeho vlastní bláhové přecitlivělosti. Běžná pokrytecká morálka vyžadovala, abych se pohřbu zúčastnil, ve skutečnosti se mě to však nijak nedotýkalo.

Ale cestou po Hlavní třídě jsem se na chvíli přenesl do dřívějšího života. Potkal jsem děvče, které jsem znával před deseti lety. Naše oči se setkaly…

Něco mě pohnulo, abych se otočil a promluvil na ni. Byla to docela tuctová osoba.

Ta návštěva rodiště mi připadala úplně jako sen. Neměl jsem tehdy pocit, že jsem osamělý, že jsem ze světa vykročil do pustiny. Liboval jsem si svou ztrátu soucitu, ale přičítal jsem ji obecné marnosti života.

Když jsem opět vkročil do svého pokoje, připadalo mi, jako bych byl znovu našel skutečnost. Byly tam věci, které jsem znal a miloval. Stály tam moje přístroje, čekaly tam připravené pokusy. A nezbývala už snad ani jediná obtíž kromě vytyčení sledu jednotlivých detailů.

Dříve nebo později vám všechny ty složité procesy vysvětlím, Kempe. Teď se jimi prozatím zabývat nepotřebujeme. Z velké části, až na jisté mezery, které jsem raději svěřil své paměti, je všechno vypsáno šifrou v knihách, které někde ukryl ten tulák. Musíme ho dopadnout. Musíme (...)

(......)