Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10
BLOUDĚNÍ MĚSÍCEM

V jeho obličeji se částečně zrcadlila moje hrůza. Vstal a rozhlížel se po houštině, která nás držela v zajetí a vzpínala se kolem nás do výše ve vášni růstu. Nejistě zvedl ruku k ústům. Promluvil náhle bez veškeré sebedůvěry. „Myslím,“ řekl pomalu, „že jsme ji nechali... někde... tamhle.“

Namířil váhavě prst a opsal jím oblouk.

„Nejsem si jist.“ Jeho ohromení se stupňovalo. „Rozhodně to nemůže být daleko,“ řekl, oči upřené na mne.

To už jsme oba stáli. Vyráželi jsme nesmyslné povzdechy, očima jsme pátrali v propletené, houstnoucí džungli, která nás obkličovala ze všech stran.

Všude kolem na sluncem ozářených svazích se pěnila a kolébala pichlavá křoviska, nadmuté kaktusy, plazivé lišejníky a tam, kde zůstal ještě stín, otálely sněhové závěje. K severu, k jihu, k východu i k západu se rozkládaly tytéž monotónní nezvyklé tvary. A někde mezi nimi, pohřbená již pod tou spletenou změtí, ležela naše koule, náš domov, naše jediná zásobárna, naše jediná naděje na únik z té fantastické pustiny pomíjivých rostlin, do níž jsme se dostali.

„Řekl bych,“ ukázal náhle, „že by mohla být tamhle.“

„Ne,“ odporoval jsem. „Šli jsme obloukem. Vidíte! Tady je stopa po mých podpatcích. Musí to být zřejmě dále na východ, mnohem dále. Ne! — koule musí být tamhle.“

„Já však přece jenom myslím,“ řekl Cavor, „že jsem měl celou tu dobu slunce po pravé straně.“

„Mně se zase zdá,“ řekl jsem, „že stín letěl při každém skoku přede mnou.“

Podívali jsme se jeden druhému do očí. Rozsah kráteru v naší představivosti hrozitánsky vzrostl, přibývající lesíky zhoustly již neproniknutelně.

„Kristepane! Byli jsme to ale hlupáci!“

„Musíme ji samozřejmě zase najít,“ řekl Cavor, „a to brzy. Sluneční žár se stupňuje. Kdyby nebylo tak sucho, omdlévali bychom už vedrem. A... já mám hlad.“

Vytřeštil jsem na něj oči. Tahle stránka naší situace mě zatím vůbec netrápila. Ale náhle to na mne přišlo — přímo jsem dychtil po jídle. „Ano,“ vyrazil jsem. „Já mám taky hlad.“

Cavor vstal a vypadalo to, že se rozhodl jednat. „Kouli musíme určitě najít.“

Přehlédli jsme co nejklidněji nekonečná úskalí a houštiny tvořící dno kráteru a každý sám jsme mlčky odhadovali, jakou máme naději, že najdeme kouli dříve, než nás přemůže horko a hlad.

„Nemůže to být odsud dál než padesát yardů,“ prohlásil Cavor s nerozhodným posuňkem. „Jde jenom o to, prochodit to tu křížem krážem, až na ni narazíme.“

„Nic jiného taky nemůžeme dělat,“ odpověděl jsem, nijak zvlášť dychtivý zahájit ten lov. „Aspoň kdyby ty zatracené pichláče nerostly tak rychle.“

„To je ono,“ řekl Cavor. „Ale koule přece ležela na sněhovém náspu.“

Rozhlížel jsem se kolem sebe v marné naději, že poznám nějaký kopeček nebo křovisko, které jsem předtím viděl poblíž koule. Ale všude jen jednotvárná změť, všude se vzpínaly křoviny, rozlézaly se houby, tratily se sněhové závěje — neustálá a nezadržitelná změna. Slunce žhnulo a bodalo, slabost z nevysvětlitelného hladu se nám mísila s nekonečným zmatkem. Ale (...)

(......)