Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11
TUR MĚSÍČNÍ NA PASTVĚ

Tak jsme se my dva ubozí ztroskotaní pozemšťané, ztracení v divoce bující měsíční džungli, plazili v hrůze před zvuky, jež nás přepadly. Plazili jsme se dlouho a dlouho, než jsme spatřili Selenita nebo tura měsíčního, třebaže řev a chrochtavé zvuky zvířat se ozývaly pořád blíž. Plazili jsme se kamenitými průrvami, přes sněžné svahy, mezi houbami, které pod naším dotykem rázem pukaly jako tenký měchýř a ronily vodnatou šťávu, přes úplný chodník z jakýchsi pýchavek a pod nekonečnou spletí křovisek. A stále bezmocněji hledal náš zrak opuštěnou kouli. Hlas měsíčního tura se podobal chvílemi rozlehlému melancholickému zabučení telat, chvílemi zesílil v užaslý a zlostný řev a zase se proměnil v přidušený zvířecí zvuk, jako kdyby ti dosud neviditelní tvorové chtěli současně žrát i řvát.

Po prvé jsme je zahlédli jen nedokonale, letmo, ale dojem v nás nezůstal i při té neúplnosti o nic méně znepokojivý. Cavor se tehdy plazil přede mnou a první si uvědomil, jak jsou blízko. Zastavil se jako přikovaný a mne zarazil jediným gestem.

Praskání a drcení houštiny postupovalo zřejmě přímo k nám, a když jsme se pak přikrčili až k zemi a pokoušeli se odhadnout vzdálenost a směr hluku, ozval se strašný řev tak těsně za námi a tak mohutný, že vršky bodákového křoviska se pod ním ohnuly a my ucítili na zádech horký a vlhký dech. Obrátili jsme se a za masou rozkolébaných dříků nezřetelně probleskovaly boky měsíčního tura a proti obloze se rýsovala dlouhá linie jeho hřbetu.

Dnes mohu samozřejmě těžko říci, kolik jsem toho tenkrát vlastně viděl, protože při pozdějším pozorování jsem si první dojmy opravil. Nejsilněji na mne zapůsobily turovy nesmírné rozměry; v pase měřil nějakých osmdesát stop, dlouhý byl snad dvě stě. Boky se mu zvedaly a klesaly namáhavým dýcháním. Všiml jsem si, že to obrovité, ochablé tělo leží na zemi a že kůži má svraštělou a bílou, ale podél páteře se mu rozlévalo černé grošování. Nohy jsme neviděli. Myslím, že jsme tehdy rovněž spatřili alespoň profil hlavy téměř bez mozku, s šíjí zarostlou tukem, se slintající všežravou tlamou a s pevně zavřenýma očima. (Tur měsíční má totiž na slunci oči vždycky zavřené.) Letmo jsme zahlédli rozlehlou rudou jámu, jak ta stvůra otevřela tlamu k novému bekotu a řevu; dýchlo to na nás a pak se netvor převalil na bok, vlekl se kupředu po zemi, přičemž poskládal celou svou tuhou kůži do záhybů, opět se překulil, a tak se kolem nás sunul a drtil si křovím cestičku, až ho vbrzku skryla naším zrakům hustá spleť. Kousek dál se objevil druhý a pak ještě jeden a pak, jako kdyby ty oživené hromady aprovisace vedl na pastvu, octl se v našem zorném poli na okamžik Selenit. Jakmile jsem ho spatřil, uchopil jsem Cavora prudce za nohu a oba jsme zůstali jako přimrazeni a jen jsme tupě zírali ještě dlouho po tom, co nám zmizel z dohledu.

Na rozdíl od měsíčního tura vypadal jako nepatrná bytost, jako pouhý mravenec, vysoký sotva pět stop. Na sobě měl oděv z jakési kožnaté látky, takže (...)

(......)