Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

12
SELENITOVA TVÁŘ

Zjistil jsem, že sedím schoulený v temnotě nabité ruchem. Dlouho jsem nemohl pochopit, kde to jsem a jak jsem se do toho zmatku dostal. Připomnělo mi to příborník, do něhož mě strčili ještě jako dítě, a pak velice tmavou a hlučnou ložnici, kde jsem spával, když jsem byl nemocen. Avšak zvuky kolem mne se nepodobaly žádnému známému hluku a ve vzduchu jsem cítil slabý pach jako závan ze stáje. Pak jsem si řekl, že asi pracujeme ještě na kouli a že jsem se nějak octl ve sklepě Cavorova domu. Vzpomněl jsem si však, že jsme kouli už dokončili, a napadlo mi, že asi sedím ještě v ní a cestuji vesmírem.

„Cavore,“ ozval jsem se, „nemohli bychom si na chvíli rozsvítit?“

Žádná odpověď.

„Cavore!“ opakoval jsem důrazněji.

Odpověděl mi zasténáním. „Má hlava!“ říkal. „Má hlava!“

Zkusil jsem přitisknout si ruce na bolavé čelo a zjistil jsem, že je mám svázány. To mě náramně ohromilo. Zvedl jsem si je k ústům a ucítil jsem chladný, hladký kov. Byly spoutány řetězem. Pokoušel jsem se roznožit a shledal jsem, že nohy mám stejně pojištěny a kromě toho že mě mnohem tlustší řetěz, ovinutý kolem pasu, poutá k zemi.

Ještě nic mě při všech našich podivuhodných příhodách nevyděsilo tak jako tohle. Hezkou chvíli jsem tiše cloumal pouty. „Cavore!“ vykřikl jsem rázně. „Proč jsem svázaný? Proč jste mi svázal ruce i nohy?“

„Já vás nesvazoval,“ odpověděl. „To Selenité.“

Selenité! To slovo mi na chvíli vyhnalo z hlavy každou jinou myšlenku. Pak se mi vrátila paměť — sněžná poušť, tající vzduch, růst vegetace, naše podivné hopsání a plazení mezi skalisky a rostlinstvem kráteru. Znovu mě posedla všechna úzkost šíleného hledání koule... A nakonec to otvírání ohromného víka, které přikrývalo propast!

Když jsem se pak namáhal, abych si krok za krokem vybavil naše další zážitky až po tuhle šlamastiku, rozbolela mě hlava přímo nesnesitelně. Narazil jsem na nepřekonatelnou hradbu, na tvrdošíjnou prázdnotu.

„Cavore!“

„Ano?“

„Kde to jsme?“

„Jak já to mám vědět?“

„Jsme mrtvi?“

„Co je to za nesmysl!“

„Tak nás dostali!“

Neodpověděl, jenom zachrčel. Vleklý účinek jedu u něho zřejmě vyvolal zvláštní popudlivost.

„Co míníte dělat?“

„Jak já mám vědět, co dělat?“

„Nu dobrá!“ řekl jsem a už jsem nepromluvil. Náhle jsem se probral ze strnulosti. „Pro pána boha!“ vykřikl jsem. „Nemohl byste přestat bzučet?!“

Upadli jsme opět do mlčení a naslouchali jsme temné změti zvuků, které nám útočily na sluch jako tlumený hluk ulice nebo továrny. Nemohl jsem v tom nic rozeznat, sledoval jsem v myšlenkách nejprve jeden rytmus a potom druhý a marně jsem je zkoumal. Ale po dlouhé době jsem si uvědomil jakousi novou a výraznější složku, a ta se nemísila s ostatními, nýbrž ostře vyvstávala na mlhavé zvukové kulise. Byla to řada stěží definovatelných zvuků, jako když splývající větvička břečťanu ťuká a škrabe po skle nebo jako když ptáček ťapká sem tam po krabici. Napínali jsme uši a rozhlíželi se kolem sebe, ale na všem ležela tma jako sametový příkrov. Vtom (...)

(......)