Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14
POKUSY O NAVÁZÁNÍ STYKU

Když jsme se konečně najedli, ruce nám Selenité zase pevně spoutali, ale na nohou nám řetězy rozmotali a znovu svázali tak, aby nám poskytli aspoň jakousi možnost pohybu. Potom nám rozepnuli řetězy kolem pasu. Při všech těch úkonech se nás museli různě dotýkat a co chvíli se mi některá ta záhadná hlava skláněla až těsně k obličeji nebo mi měkká chapadlovitá ruka sahala na hlavu či na krk. Nevzpomínám si, že bych se byl tehdy bál nebo že by mě byla jejich blízkost odpuzovala. Snad je to tím, že jsme v nich díky svému nenapravitelnému antropomorfismu viděli vlastně lidské hlavy v maskách. Jejich kůže vypadala namodrale jako všechno ostatní, ale to zavinovalo osvětlení; byla tvrdá a lesklá, docela jako broučí krovky, nikoliv měkká, vlhká nebo chlupatá jako u obratlovců. Na hlavě se jim středem táhl odzadu dopředu nízký hřebínek bělavých ostnů a mnohem mohutnější oblouk se jim klenul nad očima. Selenit, jenž mě rozvazoval, si pomáhal při práci ústy.

„Vypadá to, že nám dávají volnost,“ řekl Cavor. „Pamatujte, že jsme na Měsíci! Žádné prudké pohyby!“

„Zkusíte to s tou geometrií?“

„Jestli k tomu budu mít příležitost. Ale oni třeba začnou sami.“

Zůstali jsme klidně sedět, a když Selenité skončili své úpravy, poodstoupili a zdálo se, že se na nás dívají. Říkám „zdálo se“, protože oči měli po stranách, a ne vpředu, takže směr jejich pohledu se určoval stejně těžce jako u slepic nebo u ryb. Hovořili spolu tím ševelivým tónem, který se nedal ani napodobit, ani definovat. Dveře za námi se otevřely šíře, a když jsem se ohlédl přes rameno, viděl jsem za nimi nezřetelný rozsáhlý prostor, v němž stál úplný malý zástup Selenitů. Tvořili podivně různorodou sběř.

„Chtějí po nás, abychom napodobovali ty jejich zvuky?“ zeptal jsem se Cavora.

„To sotva,“ odpověděl.

„Mně to připadá, jako kdyby se nám snažili cosi naznačit.“

„Já se v těch jejich posuňcích nemohu vyznat. Vidíte tamtoho, co kroutí hlavou jako člověk, kterého škrtí límeček?“

„Kývněme na něho.“

Učinili jsme tak, a když se to nesetkalo s účinkem, pokusili jsme se jejich pohyby napodobit. To je zřejmě zajímalo. Aspoň nasadili všichni tentýž pohyb. Ale jelikož to k ničemu nevedlo, nakonec jsme toho nechali a oni rovněž. Dali se do pisklavé debaty a pak si jeden z nich, menší, mnohem tlustší než ostatní a s neobyčejně širokými ústy, sedl náhle na bobek vedle Cavora, ruce a nohy složil do takové pózy, jak je měl svázány Cavor, a pak se obratně postavil.

„Cavore,“ vykřikl jsem, „oni chtějí, abychom vstali!“

Podíval se na mě s otevřenými ústy. „Máte pravdu!“ vyhrkl.

Po úpěnlivé námaze se nám podařilo postavit se na nohy, ale při těch našich svázaných rukou jsme se něco naoddychovali a nahekali. Selenité se při našem sloním funění přiblížili a šveholili živěji. Jakmile jsme se zvedli, přistoupil k nám ten podsaditý Selenit, poklepal nám chapadly na tvář a kráčel k otevřeným dveřím. To bylo také dosti srozumitelné, šli jsme tedy za ním. Viděli jsme, že ti čtyři (...)

(......)