Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15
ZÁVRATNÝ HOST

Ta nepřátelská pausa trvala jen okamžik. Domnívám se, že jsme v tu chvíli všichni, my i Selenité o překot uvažovali. Nejpronikavěji ze všeho jsem pociťoval, že se nemám oč opřít a že nás čeká neodvratné obklíčení a smrt. Nesmírné šílenství našeho podniku vyvstávalo přede mnou jako černá, nekonečná výčitka. Proč jsem se jenom dával na takovou bláznivou, nelidskou výpravu?

Cavor se mi postavil po bok a položil mi ruku na rameno. Jeho bledý, vyděšený obličej vypadal v tom modrém světle přímo strašidelně.

„Nemůžeme nic dělat,“ řekl. „Je to omyl. Nerozumějí nám. Musíme jít. Tak, jak oni chtějí.“

Pohlédl jsem na něho svrchu a pak na ty nové Selenity, kteří přicházeli svým druhům na pomoc. „Kdybych tak měl volné ruce —“

„To nemá cenu,“ zasípěl.

„Ne.“

„Půjdeme.“

A obrátil se a první kráčel směrem, který nám naznačili.

Šel jsem za ním a snažil jsem se vypadat co nejpokorněji, ale ohmatával jsem si přitom řetězy na zápěstí. Krev ve mně vřela. V té jeskyni jsem si nevšiml už ničeho, přestože jsme přes ni pochodovali hezky dlouho, nebo jestli jsem si snad něčeho všiml, v tu ránu jsem to zapomněl. Soustředil jsem se pravděpodobně zcela na své řetězy a na Selenity, zejména na ty opřilbené s bodci. Z počátku pochodovali rovnoběžně s námi a v uctivé vzdálenosti, ale zakrátko je dohonili ještě tři a tu se stáhli blíž, až jsme je měli zase na dosah ruky. Cukl jsem sebou jako splašený kůň, když se k nám přiblížili. Ten pomenší, tlustší Selenit pochodoval zprvu po našem pravém boku, ale zanedlouho se přesunul opět do čela.

Obraz toho seskupení se mi nesmazatelně vštípil v paměť; přímo přede mnou temeno Cavorovy sklopené hlavy a jeho bedně skleslá ramena, rozšklebená vizáž našeho průvodce, kterou věčně cukal kolem dokola, po obou stranách ozbrojenci s kopím, ve střehu, a přesto s otevřenými ústy — a jednotvárná modř. Ale přece si jenom vzpomínám ještě na jednu věc, která nespadá do čistě osobních záležitostí. Napříč jeskyní vedl totiž najednou jakýsi žlábek a pak běžel podél skalnatého chodníku, jímž jsme se ubírali. Žlábek byl plný téže jasně modré světélkující hmoty, jaká proudila z velkého stroje. Kráčel jsem těsně vedle ní a mohu dosvědčit, že nevyzařovala ani trošku tepla. Svítila jasně, a přece nebyla ani teplejší, ani chladnější než celá jeskyně.

Bim, bim, bim, procházeli jsme přímo pod bušícími pákami ještě jednoho rozlehlého stroje, až jsme nakonec dospěli do širokého tunelu, kde jsme slyšeli i pleskot vlastních bosých nohou a který byl až na crčící stužku modři vpravo od nás zcela neosvětlený. Na nepravidelné stěně a na stropě tunelu prováděly stíny s našimi postavami i s postavami Selenitů gigantické travestie. Opět a opět jiskřily ve stěnách tunelu krystalky jako drahokamy, opět a opět se tunel rozšiřoval v krápníkové jeskyně nebo se rozvětvoval v chodby, jež mizely ve tmě.

Sestupovali jsme tím tunelem pořádně dlouho. „Crnk, crnk,“ zurčelo jemňounce tekuté světlo a naše kroky s ozvěnou vytvářely nepravidelný (...)

(......)