Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16
HLEDISKA

Jak jsme postupovali, světlo sílilo. Ve chvilce zářilo skoro tak intensivně jako fosforescence na Cavorových nohou. Tunel se rozšiřoval v jeskyni a to nové světlo bylo na jejím druhém konci. Zpozoroval jsem cosi a naděje ve mně prudce vzplála.

„Cavore,“ řekl jsem, „jde to shora! Určitě to jde shora!“

Neodpověděl, ale pádil dále.

Bylo to nesporně světlo šedé, světlo stříbřité.

V příštím okamžiku jsme stáli pod ním. Linulo se dolů skulinou ve stěnách jeskyně, a jak jsem civěl vzhůru, káp! skanula mi na obličej krůpěj vody. Cukl jsem sebou a ustoupil jsem stranou — káp! Na skalnaté dno dopadla zcela slyšitelně ještě jedna krůpěj.

„Cavore,“ řekl jsem, „když jeden druhého zvedneme, dosáhneme až k té škvíře!“

„Já vás zvednu,“ prohlásil a bez meškání mě vyzdvihl jako miminko.

Strčil jsem ruku do štěrbiny a konečky prstů jsem nahmatal maličkou skalní římsu, jíž jsem se mohl zachytit. Bílé světlo tam bylo mnohem jasnější. Vytáhl jsem se na dvou prstech téměř bez námahy, třebaže na Zemi vážím sto šedesát osm liber, dosáhl jsem na ještě vyšší skalní výstupek, a tak jsem dostal na úzkou římsu nohy. Narovnal jsem se a ohledával jsem skálu prsty; rozsedlina se směrem vzhůru rozevírala. „Dá se tu vyšplhat,“ obrátil jsem se na Cavora. „Dokážete vyskočit a chytit se mě, když vám podám ruku?“

Zaklínil jsem se do stěn rozsedliny, kolenem a chodidlem jsem spočinul na skalní římse a natáhl jsem ruku. Cavora jsem neviděl, ale slyšel jsem šelest pohybů, jak se krčil ke skoku. Potom hup! a už mi visel na ruce — ne těžší než kotě! Vytáhl jsem ho tak vysoko, až měl ruku na mé římse a mohl se mne pustit.

„Hrom do toho,“ řekl jsem, „na Měsíci by mohl být horolezcem kdekdo!“ A s tím jsem se pustil doopravdy do šplhání. Několik minut jsem pracně lezl bez zastávky a pak jsem opět vzhlédl.

Rozsedlina se nepřetržitě rozevírala a světlo jasnělo. Jenže...

To přece jenom nebylo denní světlo.

V příštím okamžiku jsem už viděl, co to je, a při tom pohledu bych byl bušil hlavou do skal ze samého zklamání. Spatřil jsem totiž pouze nepravidelně se svažující otevřený prostor, jehož šikmé dno bylo hustě porostlé celým lesem kyjovitých houbiček a každá nádherně zářila narůžověle stříbřitým světlém. Chvíli jsem na jejich měkkou záři tupě zíral, pak jsem skočil kupředu a vzhůru mezi ně. Narval jsem jich půl tuctu a mrštil jimi o skály a potom jsem si sedl a trpce se rozesmál, když se mi na obzoru zjevil Cavorův brunátný obličej.

„Zase je to světélkování!“ řekl jsem. „Žádné spěchy! Posaďte se jako doma, jako doma!“ A když se rozdrmolil o našem zklamání, odpálkoval jsem do rozsedliny ještě jednu dávku.

„Já myslel, že je to denní světlo,“ řekl.

„Denní světlo!“ vykřikl jsem. „Svítání, západ slunce, oblaka a větrná obloha! Uvidíme to ještě někdy?“

Při těch slovech přede mnou vyvstával obrázek našeho světa, živý a milý a jasný jako pozadí nějakého starého italského obrazu. „Měnivá obloha a měnivé moře, kopce a zelené stromy, městečka a města skvící se na (...)

(......)