Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

17
BOJ VE SLUJI MĚSÍČNÍCH ŘEZNÍKŮ

Ani nevím, jak dlouho jsme šplhali, než jsme narazili na mříž. Možná že jsme vystoupili jenom pár set stop, ale tehdy se mi zdálo, že to musí být aspoň míle, co jsme se vlekli kolmo vzhůru, vzpírali se nohama rukama o skalní stěny, skákali a opět se soukali dál. Kdykoliv si na tu dobu vzpomenu, zazní mi v uších těžký řinkot zlatých řetězů, který doprovázel každý náš pohyb. Kotníky a kolena jsem si rozedřel do krve hned na začátku a na tváři jsem utržil modřinu. Po chvíli se náš první zuřivý nápor oslabil, pohybovali jsme se rozvážněji a s menšími bolestmi. Hluk měsíčních pronásledovatelů odumřel už úplně. Vypadalo to skoro, jako kdyby náš únik štěrbinou přece jen nevystopovali, přestože pod ní jistě ležela zrádná hromada roztříštěných hub. Občas se rozsedlina zužovala natolik, že jsme se stěží protáhli; jindy se rozevírala ve veliké drúzové jeskyně, poseté pichlavými křišťálky nebo hustě posázené matně zářícími houbovitými puchýřky. Chvílemi se spirálovitě kroutila a zase se svažovala téměř do vodorovné polohy. Opět a opět se kolem nás ozývalo nepravidelné kapkání a crkot vody. Jednou nebo dvakrát se nám zazdálo, že se před námi šustlo něco malého, živého, ale co to bylo, jsme neviděli. Pokud vím, mohly to být nějaké jedovaté potvůrky, ale neublížily nám a my jsme měli nervy vybičovány do té míry, že nám už pramálo záleželo na tom, potkáme-li o jednoho tajuplného plaza více nebo méně. A konečně se daleko nad námi objevilo zase to staré známé modravé světlo a pak jsme zpozorovali, že se line mříží, která nám tarasila cestu.

Upozornili jsme na to jeden druhého šeptem a při dalším výstupu jsme se pohybovali stále opatrněji. Zanedlouho jsme se octli těsně pod mříží, a když jsem přitiskl obličej k tyčím, zahlédl jsem za nimi jenom kus jeskyně. Byla zřejmě velice prostorná a osvětloval ji bezpochyby potůček téhož modrého světla, které jsme viděli proudit z bušící mašinérie. Mezi tyčemi mně u obličeje co chvíli crkala přerývaná stružka vody.

Nejdříve jsem se pochopitelně mermomocí pokoušel zahlédnout, co je asi na dně jeskyně, ale mříž spočívala v proláklině, jejíž okraj našim zrakům všechno skrýval. Naše neukojená pozornost se tedy uchýlila k náznakům rozličných zvuků a vbrzku jsem zpozoroval, že po šerém stropě vysoko nad námi poskakuje spousta nezřetelných stínů.

V jeskyni muselo být povíc Selenitů, možná i hezká řádka, neboť jsme slyšeli šum domlouvání a nezřetelný hluk, jejž jsem odhadl jako ozvěnu kroků. Zároveň se ozýval sled pravidelně opakovaných zvuků — šmik, šmik, šmik — začínal a ustával a znělo to, jako když se nožem nebo rýčem seká do nějaké měkké hmoty. Potom jej vystřídal řinkot řetězů, zapísknutí a hřmot, jako kdyby dutým prostorem přejel vozík, a hned zase to šmikání. Stíny prozrazovaly, že se tam pohybují jakési postavy, rychle a rytmicky, ve shodě s tím pravidelným zvukem, a když utichl, odpočívaly.

Dali jsme hlavy dohromady a nehlučným šeptem jsme se jali o tom debatovat.

„Něco (...)

(......)