Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

18
POD ŠIRÝM NEBEM

Vtom jsme spatřili, že se jeskyně před námi rozevírá do mlhavého prázdna. Hned nato jsme se octli na jakési svažité galerii, která čněla do nesmírného kruhového prostoru, do obrovské válcové šachty, směřující kolmo vzhůru i dolů. Kolem šachty ta svažitá galerie bez zábradlí a bez veškerého bezpečnostního opatření opisovala jeden a půl kruhu a pak se kdesi vysoko nořila zase do skály. Nějak mi to tehdy připomnělo jeden ze spirálových závitů na svatogotthardské trati. Všechno to bylo strašlivě rozlehlé. Ani nedoufám, že by se mi podařilo vylíčit vám ty titánské rozměry, ten titánský dojem, jakým to tam všechno působilo. Sledovali jsme očima obrovskou, téměř kolmou stěnu šachty a vysoko nad hlavou jsme spatřili okrouhlý otvor, posázený bledými hvězdami, jehož obruba z poloviny téměř oslňovala bílým slunečním světlem. Při tom pohledu jsme oba naráz hlasitě vykřikli.

„Pojďte!“ řekl jsem a hned jsem vykročil.

„Počkejte, co je tamhle?“ chtěl vědět Cavor a opatrně přistoupil k okraji galerie. Následoval jsem jeho příkladu, natáhl jsem krk a pohlédl dolů, ale ta světelná zář shora mě předtím tak oslepila, že jsem viděl jenom bezednou temnotu, v níž pluly karmínové a nachové duhové skvrny. Ale i když jsem neviděl, slyšel jsem dobře. Ze tmy k nám doléhal zvuk, zvuk podobný zlostnému hukotu, jaký slýcháme, přiložíme-li ucho na úl, zvuk z nesmírné dutiny, snad čtyři míle pod námi...

Chviličku jsem naslouchal, potom jsem pevněji stiskl páku a vyrazil jsem po galerii vzhůru.

„To bude jistě šachta, do které jsme se tenkrát dívali shora,“ řekl Cavor. „Ta pod tím víkem.“

„A tam dole jsme viděli světla.“

„Světla!“ opakoval. „Ano — světla světa, který už nikdy nespatříme.“

„Vrátíme se sem zpátky,“ řekl jsem, neboť když jsme unikli tak velkému nebezpečí, překypoval jsem z ničeho nic optimismem, že kouli zase najdeme.

Jeho odpověď jsem nezaslechl.

„Hm?“ zabručel jsem tázavě.

„Ale nic,“ odpověděl a dál jsme chvátali mlčky.

Ta skloněná boční cesta vedla asi čtyři nebo pět mil — včetně oblouků — a stoupala pod takovým úhlem, že na Zemi by byla téměř naprosto neschůdná, ale za měsíčních podmínek se nám po ní vykračovalo docela snadno. Na celé této etapě svého útěku jsme zahlédli jenom dva Selenity a ti prchali hlava nehlava, sotva nás zpozorovali. Zpráva o naší síle a hrubosti už zřejmě dospěla i k nim. Stoupali jsme k povrchu nečekaně hladce. Spirálová galerie se napřímila v strmě stoupající tunel, jehož dno neslo nesčetné stopy měsíčního tura, a v poměru k rozlehlé klenbě byl tak rovný a krátký, že se v něm nikde úplně nesetmělo. Téměř okamžitě se začal rozsvětlovat a potom se kdesi daleko a vysoko a v přímo oslnivé záplavě objevilo jeho vyústění na povrch, alpsky strmý svah, nad nímž se tyčil hřeben bodákového houští, vysokého a teď už zlámaného, suchého a mrtvého, zježená silueta na pozadí slunce.

A ku podivu, my, jimž se ještě před nedávném zdála právě tahle vegetace tak tajuplná a hrozná, patřili jsme na ni teď chtě (...)

(......)