Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

19
PAN BEDFORD OSAMĚL

Za chviličku mi to připadalo, jako kdybych byl na Měsíci odjakživa sám. Nějaký čas jsem slídil po kouli dosti horlivě, ale vedro bylo stále ještě nesnesitelné a řídký vzduch mě svíral jako obruč kolem prsou. Zanedlouho jsem se dostal do propadlé pánve, ježící se kolem dokola vysokými, hnědými, suchými vějíři kapradin, a pod ty jsem se usadil, abych si odpočinul a ochladil se. Měl jsem v úmyslu odpočívat jenom chviličku. Kyje jsem si položil vedle sebe a seděl jsem s bradou v dlaních. S jakýmsi bezbarvým zájmem jsem si všiml, že tu a tam se praskající suché lišejníky scvrkly natolik, až ukázaly poklad pánve — skály hustě protkané a pokropené zlatem, celé hrboly zakulaceného a zvrásněného zlata, vyčnívající tu a tam z popadaných větviček. Co teď na tom záleželo? Mých údů a mozku se zmocnila jakási ochablost, na chvíli jsem přestal věřit, že bychom mohli v té nekonečné vyprahlé pustině kouli vůbec najít. Zdálo se mi, že nemám důvod k nějakému úsilí, dokud se neobjeví Selenité. Potom jsem si říkal, že bych se měl činit, poslechnout ten nesmyslný imperativ, který nutí člověka, aby si především zachoval a uhájil život, přestože si ho zachová třeba jenom proto, aby za chviličku zemřel ještě mučivěji. Proč jsme vůbec přiletěli na Měsíc?

Ta otázka byla tak problematická, že mě uvedla ve zmatek. Jaký je to jenom duch v člověku, že ho věčně nutí opouštět jistotu a štěstí, lopotit se, vystavovat se nebezpečí a vědomě riskovat i jistou smrt? Teprve tam na Měsíci se mi pomalu začalo rozbřeskovat, ač jsem to měl už dávno vědět, že člověk prostě není stvořen k tomu, aby chodil v bezpečí a pohodlí a dobře se živil a bavil. Ať předložíte tuhle otázku komu chcete, nikoliv slovy, nýbrž ve formě vhodné příležitosti, každý vám ukáže, že v tomhle ohledu je to s ním docela stejné. Proti vlastním zájmům, proti vlastnímu štěstí ho cosi ustavičně žene k tomu, aby prováděl nerozumné kousky. Jakási síla mimo něj mu poroučí a on musí jít. Ale proč? Proč? Seděl jsem uprostřed bezcenného měsíčního zlata, uprostřed věcí z jiného světa a účtoval jsem s celým svým životem. Měl-li jsem zemřít na Měsíci jako psanec, nechápal jsem už vůbec, proč jsem žil. Nerozřešil jsem to, ale rozhodně mi bylo jasnější než kdykoliv předtím, že nežiji pro sebe samého, že jsem vpravdě po celý život nikdy nežil pro své soukromí. Pro koho, pro co tedy žiji?... Přestal jsem hloubat nad tím, proč jsme přiletěli na Měsíc, a zabral jsem se do šíře. Proč jsem kdysi přišel na Zem? Proč mám vůbec nějaký soukromý život?... Nakonec jsem se utopil v bezedných úvahách...

Myšlenky se mi stále více mátly a kalily, nešly už žádným určitým směrem. Nebyl jsem ospalý ani otrávený — nedovedu si představit, že by na Měsíci mohl někdo mít takový pocit — ale musel jsem být strašlivě vyčerpaný. Buď jak buď, usnul jsem.

To podřimování mě náramně osvěžilo; slunce se už sklánělo k západu a prudké vedro polevovalo a já jsem celou tu dobu klímal. Když mě z dřímot konečně probral vzdálený (...)

(......)