Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

20
PAN BEDFORD V NEKONEČNÉM VESMÍRU

Připadalo mi to skoro, jako kdyby mě byl někdo zabil. Vážně, dovedl bych si představit, že náhle a surově zabíjený člověk zakouší hodně podobné pocity jako tehdy já. V první chvíli vášnivá úzkost o bytí a strach — hned nato tma a klid, ani světlo, ani život, ani slunce, měsíc nebo hvězdy, čiré nekonečno. Přestože jsem si ten obrat přivodil sám, přestože jsem už zažil docela stejný pocit v Cavorově společnosti, ohromil mě, zarazil a přemohl. Jako by mě něco neslo vzhůru, do nesmírné temnoty. Prsty se mi svezly s knoflíků, visel jsem ve vzduchu jako neživý a posléze jsem měkounce a jemně narazil na balík, na zlatý řetěz a na páky, které odpluly doprostřed koule.

Jak dlouho to vznášení trvalo, nevím. V kouli mi pozemský smysl pro čas selhával samozřejmě ještě více než na Měsíci. Když jsem se dotkl balíku, bylo mi, jako kdybych se byl probudil z bezesného spánku. Okamžitě jsem si uvědomil, že chci-li se udržet v bdělém stavu a při životě, musím si rozsvítit nebo otevřít okno, abych se mohl očima na něčem zachytit. A kromě toho mi bylo zima. Odrazil jsem se proto od balíku, drápal jsem se po jemném žebroví skla, doplazil jsem se až k okraji průvlaku a tam jsem se zorientoval, kde jsou knoflíky pro světlo a pro okenice; odstrčil jsem se a obletěl balík, a jelikož jsem se polekal čehosi velikého a tenkého, co se tam volně vznášelo, zachytil jsem se rýhy těsně u vypínačů a sáhl na ně. Nejdříve jsem rozsvítil lampičku, abych viděl, s čím jsem se to srazil, a objevil jsem, že staré číslo Lloyd’s News vyklouzlo ze svých provazových pout a vznáší se v prostoru. To mě přeneslo z nekonečna zase zpátky k mým vlastním rozměrům. Rozesmál jsem se, až jsem se zadýchal a připomněl si, že bych si mohl pustit z jedné bomby trochu kyslíku. Nato jsem zapnul ohřívač, abych se zahřál, a potom jsem se najedl. Pak jsem se s náramnou opatrností pustil do řešení systému cavoritových okenic; chtěl jsem zkusit, jestli přijdu na to, jak se koule dá řídit.

První okenici jsem okamžitě zaklapl, sotva jsem ji otevřel, a nějaký čas jsem zůstal celý otupělý a osleply od slunečního světla, jež mě naplno zasáhlo. Chviličku jsem zapřemýšlel, pak jsem se obrátil na okna k tomu prvnímu kolmá a tentokrát jsem odkryl obrovský půlměsíc a za ním maličký srpek Země. Ohromilo mě, jak daleko jsem už od Měsíce. Počítal jsem nejen s tím, že ucítím nejvýš zlomek toho „kopanečku“, jaký nám uštědřila při startu zemská atmosféra, ale že i tečnový únik od měsíční rotace bude aspoň osmadvacetkrát pomalejší než na Zemi. Očekával jsem, že budu viset nad naším kráterem a na pokraji noci, ale z toho všeho zbyla jenom část obrysu bílého půlměsíce, jenž zaplňoval oblohu. A Cavor?

Ten už byl v nekonečnu.

Snažil jsem se uhodnout, co se mu mohlo stát. Ale tehdy mi nenapadalo nic jiného než smrt. Viděl jsem ho v duchu polámaného a rozdrceného u paty nesmírně vysoké kaskády modři. A všude kolem něho civěl ten hloupý hmyz...

Pod povzbudivým dotykem plujících (...)

(......)