Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

21
PAN BEDFORD V LITTLESTONU

Jakmile jsem se dostal do horních vrstev atmosféry, držela se dráha mého letu téměř rovnoběžně se zemským povrchem. Teplota koule začala neprodleně stoupat. Věděl jsem, že by bylo na místě, abych ihned klesl. Hluboko pode mnou, v houstnoucím šeru, se prostírala mocná rozloha moře. Otevřel jsem kdejaké okno a padal jsem — ze slunečního světla do soumraku a ze soumraku do noci. Země nabývala stále mohutnějších a mohutnějších rozměrů, pohltila hvězdy a rozhodila svůj stříbřitě průsvitný oblačný závoj s hvězdnou září, aby mě zachytila. Posléze už svět nevypadal jako koule, nýbrž jako deska a potom jako mísa. Nebyla to už planeta na obloze, nýbrž svět člověka. Zavřel jsem všechna okna až na jedno, obrácené k Zemi, v němž jsem nechal malou skulinku, a klesal jsem mírnější rychlostí. Rostoucí vodní plocha, už tak blízká, že jsem viděl temný třpyt vln, spěchala mi rychle vstříc. Koule se silně rozehřála. Zaklapl jsem poslední proužek okna, zamračeně jsem se posadil, kousal se do prstů a očekával jsem náraz...

Koule dopadla s mohutným šplíchnutím — voda jistě vystříkla na sáhy vysoko. Jak to šplíchlo, okamžitě jsem otevřel cavoritové okenice. Potápěl jsem se, ale stále pomaleji a pomaleji, a vtom jsem ucítil, jak se mi koule vzpírá pod nohama, a to jsem se hnal zase nahoru, jako když stoupá bublina. A posléze jsem plul a kolébal se na mořské hladině a moje cesta vesmírem dospěla ke konci.

Noc byla temná, obloha zatažená. Kdesi v dáli prozrazovaly dvě žluté tečičky, že tamtudy proplouvá loď, a poblíž se objevovala a zase mizela rudá záře. Kdyby se mi nebyla baterie svítilničky vyčerpala, mohli mě vylovit ještě té noci. Pocítil jsem vzrušení, přestože se mne začala zmocňovat nesnesitelná únava, a chvíli jsem horečně, netrpělivě doufal, že tím třeba mé cestování skončí.

Ale nakonec jsem přestal obcházet po kouli, usedl jsem, ruce na kolenou, a civěl jsem na vzdálené světlo. Kymácelo se nahoru a dolů, houpy, houp. Vzrušení mě přešlo. Uvědomil jsem si, že musím v kouli strávit ještě aspoň jednu noc. Byl jsem neskonale ospalý a vyčerpaný. A tak jsem usnul.

Probudila mě změna rytmického pohybu. Vyhlédl jsem čočkovým sklem a vidím, že jsem najel na velikánskou písčitou mělčinu. V dálce jsem zahlédl domy a stromy a na opačné straně jakousi křivku, matně rozmazanou loď, jakoby zavěšenou mezi nebem a mořem.

Vstal jsem a zapotácel jsem se. Ovládla mě jediná touha — vylézt ven. Průvlakový otvor byl nahoře, a já začal zápasit se šroubem. Pomalu jsem průvlak otevíral. Konečně svištěl vzduch zase dovnitř, tak jako kdysi svištěl ven. Ale tentokrát jsem nečekal, až se tlak upraví. V příštím okamžiku jsem se opřel do okna a nic, zhola nic mě nedělilo od staré známé pozemské oblohy.

Vzduch mi vrazil do prsou, div jsem se nezalkl. Skleněnou zátku jsem upustil. Vykřikl jsem, přitiskl si ruce na prsa a usedl. Chvíli mě to bolelo. Potom jsem se několikrát zhluboka nadechl. Posléze jsem mohl zase vstát a přecházet.

Pokusil jsem (...)

(......)