Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4
V KOULI

„Jen dál,“ povzbuzoval mě Cavor, když jsem se posadil na okraj průvlaku a zadíval se do černého nitra koule. Zůstali jsme sami dva. Byl večer, slunce už zapadlo a na všechno se snesl klidný soumrak.

Vtáhl jsem dovnitř i druhou nohu, sklouzl jsem po hladkém skle na dno koule a pak jsem se obrátil, abych mohl od Cavora převzít plechovky s potravinami a jiná zavazadla. Uvnitř bylo teplo, teploměr ukazoval osmdesát Fahrenheita, a jelikož jsme zářením neměli ztratit téměř ani stupeň, byli jsme oblečeni jen ve střevících a lehkých flanelových kalhotách. Pro případ nehody jsme si však s sebou brali ranec silných vlněných šatů a několik tlustých přikrývek. Podle Cavorových pokynů jsem rozkládal balíčky, kyslíkové bomby a jiné předměty volně kolem sebe a zanedlouho jsme tam měli všechno. Cavor ještě chvíli obcházel po kůlně bez střechy, díval se, jestli něco nepřehlédl, a pak vlezl za mnou dovnitř. Všiml jsem si, že drží cosi v ruce.

„Co to máte?“ zeptal jsem se ho.

„Vy jste si nevzal nic na čtení?“

„Proboha, ne!“

„Zapomněl jsem vám to říci. Není jisto — Cesta může trvat — Možná že tam budeme týdny!“

„Ale —“

„Necháme se unášet v téhle kouli a nebudeme mít vůbec co dělat.“

„Že jsem to nevěděl dřív!“

Vykoukl průvlakem. „Podívejte!“ řekl. „Tamhle cosi leží!“

„Máme ještě čas?“

„Celou hodinu,“

Výhled jsem ven. Bylo to staré číslo „Tit-Bits“, které jistě donesl jeden z našich pomocníků. Kousek dál v koutě jsem zahlédl roztrhané noviny „Lloyd’s News“. Vyškrábal jsem se s tím zpátky do koule. „Co máte vy?“ chtěl jsem vědět.

Vzal jsem mu knihu z ruky a četl jsem — „Dílo Williama Shakespeara“.

Cavor lehce zrudl. „Mám čistě vědecké vzdělání —“ začal omluvně.

„Vy jste ho ještě nečetl?“

„Ne.“

„Víte — ten člověk leccos znal — bylo to jen trochu neurovnané.“

„Přesně tak jsem to slyšel,“ povídal Cavor.

Pomohl jsem mu zašroubovat skleněný poklop průvlaku a on pak zmáčkl knoflík, aby zavřel patřičnou okenici na vnějším obalu. Šerý obdélníček zmizel. Octli jsme se v temnotě.

Chvíli jsme ani jeden, ani druhý nepromluvili. Přestože naše schránka propouštěla zvuk, bylo naprosté ticho. Povšiml jsem si, že se nebude čeho chytit, až to námi při startu trhne, a uvědomil jsem si, že mi bude nepříjemně scházet židle.

„Proč tu nemáme židle?“ zeptal jsem se.

„To je zařízeno,“ ujistil mě Cavor. „Nebudeme je potřebovat.“

„Jakto?“

„Uvidíte,“ řekl tónem, který nepřipouštěl další otázky.

Zmlkl jsem. Náhle jsem živelně pocítil, že jsem blázen, když sedím v té kouli. Je už pozdě, ptal jsem se sám sebe, nebo se dá ještě couvnout? Věděl jsem, že svět mimo kouli bude ke mně chladný a řádně nehostinný — týdny jsem už žil na Cavorovy útraty — ale na druhé straně, bude tak chladný jako absolutní nula, tak nehostinný jako prázdný prostor? Nebýt toho, že jsem nechtěl vypadat zbaběle, byl bych ho snad ještě i tehdy donutil, aby mě pustil ven. Ale kvůli tomu jsem váhal a váhal, stále více jsem zuřil a vztekal se a čas ubíhal.

Vtom to s námi trošku (...)

(......)