Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7
VÝCHOD SLUNCE NA MĚSÍCI

Při prvním pohledu se nám scenérie jevila úžasně divoká a pustá. Stáli jsme v ohromném amfiteátru, na rozsáhlé kruhové pláni, na dně obřího kráteru. Ze všech stran nás uzavíraly útesovité stěny. Od západu na ně dopadalo světlo slunce, skrytého dosud našim zrakům, sahalo až k samému úpatí útesu a odhalovalo rozervané úbočí hnědé a šedavé skály, lemované tu a tam sněhovými závějemi a rozsedlinami. Bylo to všechno od nás snad tucet mil, ale žádné ovzduší z počátku ani v nejmenším neoslabovalo brilantní drobnokresbu, s jakou na nás zářil každý detail. Vše se jasně a oslnivě rýsovalo na pozadí hvězdnaté černi, která našim pozemským očím připomínala spíše slavnostně okrášlenou sametovou záclonu než vesmírnou oblohu.

Východní útes tvořil zprvu pouze bezhvězdnou obrubu hvězdnaté kopule. Ani stopa růžového nádechu nebo rozlévající se bledosti neoznamovala začátek dne. Jenom koróna, zvířetníkové světlo, nesmírný kuželovitý světélkující opar ukazoval vzhůru k nádheře jitřenky a upozorňoval nás na bezprostřední příchod slunce.

Veškeré světlo kolem nás se odráželo od západních útesů. Odhalovalo nedohlednou zvlněnou pláň, studenou a šedou, a ta šeď k východu temněla a přecházela v havraní čerň stínu za útesem. Nesčetné okrouhlé šedé vrcholky, strašidelné homole a obrovské vlny sněhové masy, táhnoucí se hřeben za hřebenem do tmavých dálek, poskytly nám první zdání o tom, jak je stěna kráteru daleko. Ty homole vypadaly jako sníh. Tehdy jsem si skutečně myslel, že je to sníh. Ale nebyl — byly to kopce a hromady zmrzlého vzduchu!

Takové jsme to viděli zprvu, a pak, náhle, rychle a nečekaně, nastal měsíční den.

Sluneční světlo se přikradlo po útesu dolů, dotklo se navátých mas u jeho úpatí a bez zastávky pochodovalo sedmimílovými kroky k nám. Vzdálený útes jako by se posunoval a chvěl a pod dotykem úsvitu se ze dna kráteru vyvalil proud šedé páry, víry a obláčky a shluky šedých přízraků, a ty se srážely, rostly a houstly, až nakonec celá západní pláň kouřila jako mokrý kapesník nad ohněm a ze západních útesů zbyla jen prosvítající zář.

„To je vzduch,“ ozval se Cavor. „Musí to být vzduch — jinak by to takhle nestoupalo — při pouhém dotyku slunečního paprsku. A takovým tempem...“

Vzhlédl vzhůru. „Podívejte se!“ řekl.

„Na co?“ zeptal jsem se.

„Na oblohu. Už. V černi — lehký modravý nádech. Hleďte! Hvězdy vypadají větší. A ty maličké a všechny ty bledé mlhoviny, které jsme viděli v prázdném prostoru — zmizely!“

Den k nám spěl rychle, nezadržitelně. Sluneční žár dostihoval jeden šedý vrcholek za druhým a proměňoval je v kouřící intensivní běl. Nakonec nezbylo na západ od nás nic než stěna dmoucí se mlhy, bouřlivý příval stoupajícího mračného oparu. Vzdálený útes zatím couval dál a dál, zableskl se matně na obzoru, ve víru změnil podobu a posléze v tom zmatku utonul a zanikl.

Kouřící příval se blížil a blížil takovou rychlostí jako stín mraku při jihozápadním větru. Kolem nás se zvedl řídký opar jako předzvěst.

Cavor (...)

(......)