Herbert George Wells
překlad: Dagmar Knittlová

PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8
MĚSÍČNÍ RÁNO

Důrazná příkrost scenérie, nelítostná čerň a běl se již zcela ztratily. Sluneční žár se zbarvil lehkým jantarovým odstínem, stíny na útesu kráterové stěny temně zrudly. Na východě se ještě krčil a schovával před vycházejícím sluncem temný příkrov mlhy, ale na západě byla obloha modrá a jasná. Začal jsem si uvědomovat, jak dlouho jsem musel být v bezvědomí.

Už jsme netonuli ve vzduchoprázdnu. Obklopovalo nás ovzduší. Všechny siluety nabyly výraznějšího charakteru, zaostřily se a rozrůznily; až na zbytky bílé hmoty tu a tam ve stínu — bílé hmoty, kterou už netvořil vzduch, nýbrž sníh — arktický ráz krajiny docela zmizel. Kam člověk pohlédl, všude se vystavovaly sluneční výhni široké rezavě hnědé pruhy holé zpřevracené země. Tu a tam zůstaly na okraji sněhových závějí ještě prchavé kalužiny a víry, jediné, co se v té nesmírné planině hýbalo. Sluneční světlo zaplavilo obě horní okna naší koule a vnitřek proměnilo v parné léto, ale nohy jsme měli ještě ve stínu a koule ležela na sněhové závěji.

Sem tam ležela roztroušená po svahu jakási dřívka, suchá pokroucená dřívka téhož rezavého odstínu jako skála, na níž jsme je viděli, ze stinné strany zdůrazněná bílými nitkami neroztálého sněhu. To nás okamžitě zalarmovalo. Dřívka! V neživém světě? Když mi pak oči lépe přivykly na strukturu jejich hmoty, všiml jsem si, že téměř celý povrch je vláknitý, asi jako koberec hnědých jehliček, který se rozprostírá ve stínu borovic.

„Cavore!“ ozval jsem se.

„Ano.“

„Možná že teď je to mrtvý svět — ale kdysi —“

Cosi upoutalo mou pozornost. Mezi tím jehličím jsem objevil spoustu jakýchsi kulatých věciček. A jedna jako by se pohnula.

„Cavore,“ zašeptl jsem.

„Co je?“

Ale neodpověděl jsem mu hned. Hleděl jsem na to nedůvěřivě. Chvíli jsem nemohl uvěřit vlastním očím. Vydal jsem neartikulovaný výkřik. Uchopil jsem ho za ruku. Ukazoval jsem. „Pohleďte!“ vykřikl jsem, jakmile jsem nabyl řeči. „Tamhle! Ano! A tamhle!“

Sledoval očima můj namířený prst. „Co?“ řekl.

Jak mám popsat, co jsem viděl? Je to tak nevýznamná věcička, když se o ní má mluvit, a přece se mi zdála tak obdivuhodná, tak nabitá vzrušením. Říkal jsem už, že si v té dřívkovité podestýlce hověla kulatá tělíska, malinká oválná tělíska, která jsme mohli považovat za nepatrné oblázky. A teď se napřed jedno a pak další pohnulo, překulilo se a prasklo a v puklině každého se objevila žlutozelená čárečka a vyrazila ven do horké náruče právě vyšlého slunce. Okamžik se nedělo nic a pak se zavrtělo a roztrhlo třetí!

„To je semínko,“ prohlásil Cavor. A pak si potichoučku zašeptal „Život!“

„Život!!!“ A okamžitě nás proniklo vědomí, že jsme tu ohromnou cestu nepodnikli nadarmo, že jsme nepřistáli na vyprahlé poušti nerostů, ale ve světě, který žije a hýbe se! Napjatě jsme to pozorovali. Vzpomínám si, že jsem neustále rukávem utíral sklo před sebou, jen aby se mi ani trošičku nezamžilo.

Obraz byl jasný a živý jenom uprostřed zorného pole. Kolem dokola zakřivené sklo ta mrtvá vlákna a (...)

(......)