Jaroslav Žák

CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ŠTUDÁK PROFESOREM

Jméno Jaroslava Žáka (1906 až 1960) je v naší literatuře nerozlučně spjato s humorem. Jeho knihy o studentech, kantorech a škole vůbec měly kdysi obrovský úspěch a jsou vyhledávanou četbou dodnes: vždyť každý z nás strávil svá mladá léta jako žák nebo student.

Dovolme si na začátku tohoto doslovu ohlédnutí do doby, kdy byl Jaroslav Žák aktivním účastníkem živelné študácké legrace či “hlíny”, jak se tehdy říkalo s Voskovcem a Werichem. Do doby, kdy pozdější profesor a spisovatel Jaroslav Žák byl ještě na té straně katedry, která urputně bojovala proti kantorům, kdy patřil mezi studenty, kterým je všechno tak neodolatelně k smíchu, všechno hodné zlehčení i parodie, někdy láskyplné a někdy i kruté. Pokusme se nejprve o malou cestu do hlubin jeho študácké duše.

Do obecné školy začal chodit na Žižkově (1912–1917), kde bydlel u dědečka a babičky. Je to k neuvěření, ale už v osmi letech se pustil do psaní. Původně skládal dobrodružné příběhy, detektivky, cestopisy a humoristické povídky pro svého mladšího bratra, ale brzy začal sešitky se svými výtvory vlastnoručně ilustrovanými a hrdě nazvanými Knihovna Jaroslava Arnolda Žáka půjčovat za poplatek dvaceti haléřů spolužákům. V této činnosti pokračoval zdatně i na gymnáziu v Libušině ulici (rovněž na Žižkově), kde studoval v letech 1917–1925. Aby svou “literární tvorbu” učinil ještě přitažlivější, sestavoval si komplety zvláštních poznámek. Z nejrůznějších příruček vypisoval výtahy zeměpisných přehledů, místních zajímavostí, bizarní fauny i flóry, pořizoval si slovníčky s kuriózním výběrem slov z rozličných, zejména exotických jazyků. Tyto zápisníky užíval nejen jako zdroj informací pro své dobrodružné příběhy, ale byly také rafinovanou součástí jeho souboje s profesory, které s rozkoší přiváděl do rozpaků nečekanými vědomostmi i otázkami. Psal také parodie na klasické autory, Homéra, Ovidia, Danta aj., i básně lyrické a epické s reminiscencemi na památné výroky kantorů i studentů, s popisy nezapomenutelných událostí, které byly pro “dějiny” třídy tak důležité. V Protokolu o postupné zkoušce z české literatury (otištěno v programu k Žákově hře Škola základ života v divadle D 38) vzpomíná:

“Později, vyspěv v útlého jinocha, odvážil jsem se zneužívati klasických forem básnických, jako je znělka, stance, tercina, ritornel ap. k tvoření potupných veršů na své laskavé učitele. Epitafy neboli náhrobní nápisy byly mým oblíbeným oborem.”

 

Přečtěme si dva z nich:

 

Epitaf na češtináře

 Tady Atěc dříme v hlíně.
 Při češtině, při němčině
 uspával nás bezděky.
 Sám teď usnul navěky.
 

 

Epitaf na latináře

 Tady pod tou travou svěží
 krutý prófa Kaktus leží.
 Mládí zničil nám i nervy,
 sežerou ho za to červi.
 

 

Do třetice se potěšme úryvkem znělky na ředitele školy:

 

 Hle, luna jasná básníkovu vznětu
 se zjevila na temné nebes báni.
 To není luny stříbrobroskvoucí plání,
 to pouze říďa vylez z kabinetu.
 

 

Bez odezvy také nemohla zůstat tak velká událost (...)

(......)