Jaroslav Žák

CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 15
BOHUDÍKY POSLEDNÍ, V NÍŽ SE AUTOR DÁVÁ NA POKÁNÍ A NA ZÁVĚR UČINÍ SKROMNÝ NÁVRH REFORMY STŘEDNÍ ŠKOLY

Není nad to, když spisovatel řekne ve své knize včas vše, co říci toužil. Autor shledává výtečným, že se rozloučil se študáky již v úvodu a místo smutného zakončení může si dovolit ještě nějaký ten žertík. Víme, jaká otázka hárá v nitru zvědavého čtenáře, a proto chvátáme na ni odpovědět, dříve než dozní poslední melancholický úder psacího stroje, věštící, že je “študákům” definitivně konec.

Vy byste zkrátka rádi věděli, jak to bylo s tím pronásledováním jednoho nevychovaného kantora, jenž byl poháněn před soudnou stolici profesorskou. Proskočily totiž denním tiskem zprávičky, že budu postaven před kantorský tribunál a budu pykat za to, že jsem pokálel stavovskou čest. Starostliví přátelé mi psali už dopisy, v nichž se netajili svými obavami z nejhoršího a dotazovali se, bude-li poprava na Staroměstském náměstí a kolik stojí sedadlo na tribuně. Dítky, jichž jsem třídním otcem, vydaly letáček, v němž agitují pro zavedení každoroční pouti studující mládeže k mému hrobu, spojené s položením trnové koruny na prostičký rov mučedlníkův.

Bohužel jim musím zkazit radost a sdělit veřejnosti, že Spolek profesorský nepomýšlí na to lynčovati nehodného člena v Divoké Šárce, aniž mu jakkoli fyzicky ublížiti. Rovněž není pravdou, že Klub dřevních klasiků chystá únos mých dítek a že jsem na každém kroku střežen dvěma policejními a dvěma zemskými školními inspektory.

Pohánění před soudnou stolici týkalo se mé přednáškové činnosti, kdežto proti neuctivým knížkám a divadelním hrám vedou někteří p. t. kolegové jakousi podzemní propagandu, varujíce nevinná dítka před četbou těchto škvárů a chodíce do divadel zapisovat si zhýralce, kteří se odvážili shlédnouti hru Škola, základ života, čili, jak výstižně řekl jeden přísný pán, “tu spoušť”. Jeden takový zachmuřený pedagog byl vyslán rodinou na hru Škola, základ života, a jak mi sdělil jeho znamenitý syn, “Otěcko se tvářil jako někdo, komu sedli ve společnosti na klobouk a chtějí, aby se smál s nimi.” Tito ctihodní odpůrcové tvrdí, že postavy na scéně i v knížce jsou přehnány a že kantoři ve skutečnosti jsou docela jiní. Jsou, tuším, laskavými tatíčky svých svěřenců.

Podobně i známí estéti a krasoduchové studující v Praze odmítli s odporem možnost, že by existovaly studentské typy, mnou popisované a že by študáci mluvili hanebnou, bulvární mluvou, která nemá co dělat v literatuře, jež jsouc výrazem krásna a dobra, má člověka povznášeti, případně i k hvězdám.

Pak je tu ještě ohromná většina profesorů a studentů, kteří mají smysl pro humor a dovedou se smát, ale ti nic nepíší a z těch druhých jde strach. Proto se poděšený autor rozhodl, že svou hru i knihu přepracuje v duchu a intencích nespokojených pánů kolegů a p. t. studujících dam a pánů, pokud se cítili nějak dotčeni. Dovoluji se předložiti čtenářstvu jednu scénu z nového znění hry, aby laskavě posoudilo, zda mé pokání je upřímné (...)

(......)