Jaroslav Žák

BOHATÝRSKÁ TRILOGIE 1
Budulínek a Matlafousek aneb Vzpoura na parníku Primátor Ditrich
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA ŠESTÁ
Trampský potlach na palubě

Člun s přemoženými lodníky se zvolna ztrácel ve večerní mlze. Jen vzdálené kletby zaléhaly na palubu a pak vše umlklo. Vítězní trampové snesli na hromadu všechna prkna a dřeva, která na palubě našli, a rozdělali uprostřed veliký oheň. Pak usedli kolem do kruhu, Forbes se chopil kytary a zapěl:

 

 Jede mladík na svém keňu,
 jede do boje.
  Loď údery vesel skáče,
 ale dobrá máti pláče
 pro dítě svoje.“
 

 

„Škoda, že nemáme s sebou gramofon,“ litoval šerif. Při těchto slovech se Forbes zachmuřil. „Zálesák nepotřebuje gramofon,“ pravil, „hudba ticha ho kolébá.“

„Gramofon je neblahá věc,“ řekl na to stařičký Nick; „povím vám, hoši, příběh, který zažil s gramofonem dobrý skaut Motyčka.“ Všichni utichli, Nick Wharton zabafal z dýmky, bílé obláčky vypluly z jeho úst, a pak začal:

Příběh s podivným gramofonem

»Skaut Motyčka seděl v sobotu odpoledne nad matematickou úlohou. Dva příklady měl hotové, a třetí mu nešel a nešel. A dole chodil po chodníku Venca Hádek, bodal holí do dlažby a netrpělivě hvízdal. Tu praštil Motyčka perem, popadl hůl, batoh a gramofon a už se hrnul dolů. Opíše si to v pondělí před vyučováním od Rambouska, který má vélu a domácího učitele. A tak jeli do Podbaby, dorazili na Kozí Hřbety, rozdělali táborák, a jak tak na něm pekli brambory, spustí Motyčka gramofon. Gramofon hraje krásně. A pak začal zpívat: „Tam v dáli za horama...“ až k verši „tam čeká keňu malé, tam dáme světu vale...“ Tady gramofon přestal, zakašlal a povídá: „Dáte vale, ano, ale kdopak dopočítá to matematické cvičení, co?“ Motyčka se hrozně lekl, zarazil gramofon a povídá třesoucím se hlasem: „Venco, slyšels?“ „Slyšel,“ pravil zbledlý Venca; „to bude nějaký mámení smyslů. Dej tam jinou desku.“ Nejistou rukou vložil Motyčka do gramofonu píseň: „Kde je moje máma?“ A gramofon ji klidně přehrál, zazpíval pěkným tenorkem, ale když měl opakovat refrén, spustil hrozným basem:

 

 „Co ten třetí příklad?
 Ten je nejtěžší!
 Kdo zná k němu výklad?
 Kdo ho rozřeší?
 
 Tady za horama
 klidně budeš spát;
 má snad za tě máma
 příklad počítat?“
 

 

Motyčka zarazil desku. Byl bledý jako ubrus. „Venco,“ zabreptal, „Venco, pocem blíž, já se bojím.“ Venca přisedl ke gramofonu, nadýchl se zhluboka a řekl: „To jsou ňáký divný fóry. Ukaž tu první desku, pustíme to ještě jednou.“ „Venco,“ šeptal Motyčka, „nedělej to, je to ňáký zakletý.“ „Sme snad pověrčiví?“ odsekl Venca a pustil ještě jednou píseň „...jezero sní“. A gramofon zpíval znovu až k místu „den nový za horama se rozední...“, odkašlal si a povídá:

„Rozední se, rozední; a první hodinu je latinská komposice a Hádek se na ni nepřipravoval a Hádek ji udělá na nedostatečnou, jako tu poslední, a bude z toho postupná zkouška...“

Dál už Hádek a Motyčka neposlouchali. Sebrali batohy, nádobí a stan a mydlili to do Podbaby na vlak. Gramofon tam zůstal. A od té doby prý sídlí na Kozích Hřbetech duch prérie. Každý pořádný tramp se tomu místu vyhne.«

„Neuvěřitelné (...)

(......)