Jaroslav Žák

BOHATÝRSKÁ TRILOGIE 1
Budulínek a Matlafousek aneb Vzpoura na parníku Primátor Ditrich
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA SEDMÁ
Tři muži v košilích kromě termoflašky

Tři muži v košilích hleděli zarputile na láhev s černou kávou, která se dobře hodila k jejich černé náladě. „Kdyby to byl aspoň rum!“ zahučel kapitán. „Takové bídáctví!“ bublal ponuře kormidelník; „mazlíme se s těmi chlapy jako s nemluvňaty a tohle je potom jejich vděk. Karabáč by na ně patřil nebo devítiocasá kočka. Skoda těch dávných dob, kdy byl „Dittrich“ poháněn vesly, u nichž seděli otroci a trestanci přikovaní k podlaze desetiliberními řetězy. Můj pradědeček na to rád vzpomínával. Dozorce Klikorka chodil tenkrát v podpalubí, řval á – dvě – tři, udávaje tempo, práskal knutou a chlapíci veslovali, div se nepřetrhli. Na takovou galéru by patřilo přikovat celou tu Hadrabovu bandu!“ „Já být na té lodi dozorcem,“ skočil mu kapitán do řeči, „já bych si pořídil krásný bič z hroší kůže s násadou ze slonové kosti a na konci by byla železná koule s háčky a hřebíky, a ten bič by měl denně pastvu, a co říkám pastvu, hody by měl... u ďasa! Ale zbytečně bych se rozčiloval.“

„Myslím, pánové, že by bylo nejlépe, kdybychom se pustili do toho kafe,“ upozorňoval první důstojník uctivě. Ctil v obou mužích představené, byť byli oděni v pouhé košile.

Kapitán se chopil láhve, zavdal si několika mocnými doušky, načež ji podal kormidelníkovi. Poté zhltl první důstojník chtivě zbytek kávy. „Což abychom zkusili dosáhnout plováním obydleného pobřeží,“ navrhoval potom kormidelník. „Brrrr!“ otřásl se důstojník, šplouchaje opatrně nohou ve vodě. „Snad by vám nebylo zima, statečný plavče,“ zachechtal se kapitán; „když jsem plul před lety kolem Mysu Hornova, viděl jsem, jak se obyvatelé Ohňové země koupají nazí, ačkoli na stožárech byla jinovatka. Objevili jsme tam dokonce ostrov, kolem něhož plavaly ledové kry a mezi nimi se cachtala malá, nahá děcka. Nazvali jsme tuto výspu Nikodémia podle našeho slavného vánočního plavce.“

„Hlásím poslušně, kapitáne, že by mi nebylo zima,“ pravil důstojník, marně hledaje rukou štítek čapky, „ale soudím, že jsou tu nebezpečné proudy.“ „Můžete mít pravdu,“ souhlasil kapitán, „ale mnohem nebezpečnější bezbrannému plavci jsou různé vodní nestvůry. Mne by od těch dob, co zde řádil blboun vltavský, nikdo do vody nedostal, ani kdyby mi sliboval hory doly!“ „Blboun vltavský?“ žasl důstojník, „to byla, prosím, nějaká dravá ryba?“ „Vy nic nevíte o blbounu vltavském?“ zvolal kormidelník; „člověče, to si dejte vyprávět tuhle od kapitána, to musíte jako pořádný vltavský námořník znát!“

Kapitán zvučně odkašlal, a pohrávaje si s pestrým lemováním své košile, na níž měl vyšity výjevy námořních bitev, začal:

Zkazka o blbounu vltavském

»Dne šestnáctého října, roku 1866, byla posádka brigy Waikiki, jež brázdila právě vody Jižních moří v blízkosti Šalomounových ostrovů, znepokojena úžasným klesáním barometru, které věštilo blížící se pohromu. Olověně šedá mračna na obzoru ohlašovala příchod cyklonu. V sedmnáct hodin čtyřicet se obloha náhle zatáhla, moře se zbarvilo do černa (...)

(......)