Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII.

Tichý můj dům stal se náhle hlučným, prázdné jeho komnaty a síně se náhle oživily: celá tlupa řemeslníků se přihnala jako tažné ptactvo, aby zašlou skvělosť a slávu dávného sídla Lošanův všelijakým uměním a různými přípravami novou září oděla.

Zprávu o brzkém sňatku svém sdělil jsem dle starého patriarchálního zvyku ihned svým služebníkům a stará klíčnice s nejlíbeznějším úsměvem na rtech a s nejbělejším čepečkem na šedé hlavě přála mně ve jménu všech „mnoho štěstí a dlouhé panování“. Měla hlavní dozor nad restaurací starého domu, tvořila nejvyšší soudní dvůr nad nábytkem, který buď odkliditi buď částečně obnoviti dala, ale opírala se rozhodně a s velkou důstojností proti každému návrhu na zakoupení nářadí nového, moderního. Nalézala tolik důvodů a mluvila s takou přesvědčivostí, že téměř úplně a ve všech případech zvítězila.

Čas ubíhal rychle při dvojnásobné práci, a než jsem se nadál, přišla doba žní. V požehnaném čase tom zdál se celý náš kraj jako stůl slunečních hodů Etiopů, pokrytý blahými dary velebné Demétry, která již zastrčila do pochvy zlatý meč, jímž byla na jaře hluboké brázdy do lůna země ryla, aby světlo kouzelné a život rodící vniklo do chladného jejího srdce; stálať nyní zlatovlasá Deméter na vrcholku našich hor a mávala blýskavým srpem nad posvátnou hlavou, a jantarová pole se vlnila pod neviditelnými nohami vzdušných ořů, na kterých neúnavný jezdec – letní vítr – od růžového rána do modré jasné noci se proháněl, a zralé klasy se chvěly, tajuplně tušíce, že přišel čas, kdy odervány budou od drahé půdy roditelky, která je věrně byla kojila vlahou svou, když vedro nebes žhavě na ně pálilo. Na všech stezkách polních mísil se smích ženců do ohlušující hudby nesčetných cvrčků, kosy se blýskaly vzduchem a ženci se shromažďovali jako ptáci – ale za to považovali se zase ptáci za žence a nedali si podíl svůj nijakým spůsobem odejmout. Byl to čas radostí a práce, čas, kdy každý do únavy se hmotil, lidé a zvířata, jen ty tmavé lesy stály dřímajíce kol a kol a vysoké hory čněly nad nimi s čelem sluncem pozlaceným, nestarajíce se, co dole pod nimi se dělo na zemi, zabrány do nevýskumného, odvěkého svého snu o věčnosti, o kteréž jim slunce, měsíc, hvězdy a bílá oblaka velkou, nekonečnou píseň pějí. –

Když pak se posléz stodoly moje dokořán zotevíraly, aby přijaly pod ochranu dary země, když pole se hemžila veselými paběrkáři a práce hlavní již dokončena byla, odjel jsem do Prahy, abych odtamtud zavítal do tiché vísky T…, a dle svého slibu v určitý čas s Flórou v sňatek vešel.

Dojel jsem do T… teprve v pravé poledne ustanoveného dne. Ani já, ani Flóra, ani Frýdecký nepřáli jsme si nijaké okázalosti. Koupil jsem ráno v Praze krásný krajkový závoj a přivezl jsem Flóře rubínový pásek na krk, starodávné práce, nejskvostnější to šperk náš rodinný, co svatební dar, mimo to věnec myrtový bohatě oranžovým květem propletený.

Flóra byla vážná, ale neafektovala žádného smutku, zdála se úplně klidnou, avšak ruka její se (...)

(......)