Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

Frýdecký byl až k nepoznání veselý, byl žvatlavý jako žena, rozpustilý jako školák, ale přece nedovedl zádumčivosť moji zaplašit. Flóra se dlouho neobjevovala, a když konečně vešla, sedla mlčky ku stolu. Výraz její tváře byl klidný, avšak bledla a rděla se ustavičně a nepřestávala polykat čerstvou vodu v mikroskopických doušcích; jídel se téměř ani nedotkla. Za to plnil Frýdecký svůj talíř a můj neustále pravými lavinami všelijakých pokrmů a zvolil si netoliko mne, nýbrž i samu Flóru za terč nejemných, ba trapných narážek na příští náš sňatek.

Flóra trpěla velice, již v nezvyklé jeho veselosti jevilo se pro ni cosi urážlivého, ta nezměrná radosť „že se ji zbaví“ ranila ji zajisté do samé duše a více než jednou pozvedla svůj ustrašený, sklopený zrak k němu s výrazem, jako by ho o milosť prosila. Bodlo mne to do srdce, ale Frýdecký byl jako slepý a hluchý pro muka ubohé dívky.

„Nevěř, Lazare, nikdy ženským!“ volal se smíchem. „Hleď ku příkladu zde na Flóru. Divíš se, že téměř ničeho nepojídá, myslíš zajisté, že je z ethéru utkaná a že jen s včelkami trochu pele květu mlsá, něho myslíš snad, poněvadž neustále čítá životy všelijakých, někdy přepodivných svatých, že si snad za ideál vyvolila sv. Rosalii Peruanskou, která, jakž legenda její tvrdí, po celý týden se živila sedmi oranžovými jádry? Bláhový hochu! To vše je jen tak na oko, po obědě teprve změní se Flóra v dravou vlčici a sní vše, co se jí naskytne, třeba polovic nezralého ovoce naší štěpnice. Přetvařuje se pouze, abys nemyslil, že je také jednou z těch nevěst, které projedí vše, co přinesou.“

Smál se plným hrdlem a Flóra se snažila též vykouzliti nějaký úsměv, ačkoli při hrubých těch narážkách bledla a hned zase studem se zarděla. Děkoval jsem bohu, když se byl dlouhý ten oběd konečně ku konci schýlil a když Frýdecký na pohovku k siestě usedl a nás na ten čas do zahrady propustil. Nedali jsme se dlouho prosit, Flóra se zavěsila na mé rámě, které jsem jí nabídl, a odlehčilo se nám oběma, když jabloně a hrušky sadu v modrém vzduchu nad hlavami nám zašuměly.

Flóra vedla mne na nejzažší konec zahrady k místu rozkošnému: byl to měkkou travou porostlý chobot, tvořený zvětralými výběžky skalnaté stráně; plané růže plné bílých a červených květů plazily se po vlhkých stěnách skal a stlaly vonné lístky do vysoké trávy; staré skřivené stromy, již věkem plany, stály tu hustě vedle sebe a zdálo se, že si podávaly ruce jako druidové při mystickém tanci na oslavu hvězd, a v hustém jejich stínu kvetlo tolik bylin všelijakého druhu, že bylo patrné, že z lučin a z pole ba i z lesa sem přesazeny byly, aby pestrý koberec utvořily v tomto chrámku neznámé bohyně a aby libou vůní svou svatyni její plnily. Pod pohyblivým baldachýnem tmavého břečťanu pnoucího se ode pně ku pni dvou z nejstarších stromů, bylo drnové sedátko – podstavec to toho luzného božstva tam přebývajícího.

„To je můj park,“ pravila Flóra s úsměvem a sedla si na drnové sedátko pobízejíc mne, abych totéž učinil; pak (...)

(......)