Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

„Buď vítán!“ zvolal Frýdecký, když jsem dvéře studovny otevřel a povstal ze svého širokého křesla, aby mne objal. Pak sklesl zase zpět a pohřbil se na polo v kupách knih, papírů a suchého býlí všeho druhu. Nutil mne, abych vedle něho na hromadu ohromných foliantů usedl.

„Těší mne, Lazare, že’s tak záhy slib v posledním dopise učiněný vyplnil,“ pokračoval a nehybný jeho obličej vzal co’s úsměvu podobného na sebe, ba pergamenová, žlutá kůže jeho trochu zrůžověla. „Nuže, jak pravím, buď mi od srdce vítán. A nyní mluvme o své záležitosti. Ty’s viděl Flóru, mluvil jsi s ní; řekl’s jí, proč jsi přišel?“

„Pane,“ smál jsem se, „vy byste nás hnal parou! Tak rychle to přece nejde.“

„Rád bych věděl, proč by to nešlo,“ mrzel se Frýdecký. „Je ti snad šestnáct let, že se musíš teprve po dlouhém vzdychání osmělovat? Nu, konečně to lze napraviti, jen když jsi se sám rozhodnul: řekni mi tedy, co hodláš učinit.“

„Dovolte, pane, abych vám upřímně řekl, že mne nemálo překvapujete. Kdybych dle řeči vaší souditi směl, myslil bych věru, že se již okamžiku dočkati nemůžete, kdy se dcery své zbavíte. Odpusťte mi ten výraz, vím, že tomu tak není, ale k čemu se tak tváříte?“

„Není třeba tak dlouhých orací; co se ti zdá, je pouhá pravda, nemohu se již dočkati. K čemu slouží ženská v domě? Chci říci, člověku jako já jsem? Není než holou překážkou. Chci odcestovati, daleko, na východ. Jedná se o důležitý prospěch vědy a věda jest mi nade vše.“

„I nad jediné vaše dítě? Toť k víře nepodobné a neobdivuju se vám ani za mák pro toto nepřirozené sebezapírání, přiznávám se. A co se toho velkého prospěchu vědy týče, obávám se, že v tom vězí nějaká fantasie mého nebožtíka otce a nezazlíte mi, když fantasmagorie jeho za pravý opak vědy považuju!“

„Nuže, můj milý, ty mluvíš o věci, které na prosto nerozumíš,“ mrzel se opět Frýdecký; „neodchyluj se od věci a odpověz mi krátce a jasně: Chceš moji dceru?“

Nemohl jsem uvěřiti, že by k vůli tomu, co nazýval „prospěchem vědy“, v takovém kvapu dceru od sebe, vzdáliti chtěl; dozajista panovalo jakési nepřirozené záští, nějaké nepřátelství mezi nimi, bůh ví z jakých příčin; chtěl jsem zvědět, co to znamená.

„Pane,“ začal jsem, „vyznávám, že Flóra na mne učinila dojem nejpříznivější, ale než na důtklivou vaši otázku odpovím, chci, abyste mi vysvětlil, proč dítě své tak lhostejně od sebe odstrkujete. Ale prosím, abyste mi o „prospěchu vědy“ více nemluvil; nejsem šestnáctiletý, jak jste podotknul a nevěřím tedy v bajky.“

Frýdecký si přejel rukou čelo, které se mu okamžitě nesčíslnými vráskami pokrylo i zdálo se mi, že zbledl. Upřel pichlavé své bezbarvé oči na mne a zdálo se, že zkoumá tahy mého obličeje. Posléze jal se mluvit:

„Uhodl’s, cesta moje není jedinou příčinou, proč tě k sňatku tak usilovně nutím. Mám ještě jednu závažnou pohnutku, abych se Flóry zbyl. Nemiluju ji, nenávidím ji téměř. Proč? Proto, že není dcerou mojí!“

Byl z počátku šeptal, poslední slova pronesl zvýšeným, chraptivým hlasem.

(...)

(......)