Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O DÍVCE, KTERÁ ŠLÁPLA NA CHLÉB

 

 

Slyšel jsi už o dívce, která šlápla na chléb, aby si nezamazala střevíce, a jak zle se jí pak vedlo? Psalo se o tom a vyšlo to i tiskem.

Pocházela z chudých rodičů, ale byla pyšná a domýšlivá, byl v ní, jak se říká, špatný základ. Když byla docela malá, působilo jí velké potěšení chytat mouchy, trhat jim křídla a dívat se, jak už jenom lezou. Chytila chrousta a chrobáka, každého z nich nabodla na špendlík, a pak jim přidržela zelený lupen nebo kousek papíru u nožiček; a ubohé zvíře se ho křečovitě drželo a všelijak se točilo a kroutilo, jen aby se dostalo se špendlíku.

„Nyní chroust čte!“ říkala malá Inger. „Podívejte se, jak obrací list!“

A jak potom dospívala, stávala se spíše horší než lepší. Ale hezká byla, a to bylo její neštěstí, jinak by jistě byla dostala víc zaslouženého bití než takhle.

„Na hrubý pytel patří jedině hrubá záplata!“ říkávala její vlastní matka. „Často jsi mi, když jsi byla malá, šlapala po zástěře, bojím se, až budeš starší, že mi budeš šlapat často po srdci.“

A to Inger vskutku dělala.

Dostala se na venkov do služby k šlechetným lidem, chovali se k ní jako k vlastní a také ji tak oblékali. Vypadala pěkně a její pýcha rostla.

Celý rok byla u nich ve službě, a tu jí páni řekli: „Milá Inger, měla bys přece také jednou navštívit svoje rodiče!“

Šla tedy, ale jen aby se ukázala, aby všichni viděli, jaká se z ní stala slečna. Ale když přišla za humna a viděla, jak si tam děvčata a mládenci u rybníčka povídají a jak tam její matka zrovna sedí na kameni a odpočívá s otýpkou klestí, které si nasbírala v lese, obrátila se zpátky. Styděla se za to, že ona, tak pěkně nastrojená, má za matku takovou otrhanou ženskou, která sbírá klestí. Vůbec ji nemrzelo, že se musí vracet, jenom se hněvala na matku.

A tak uběhlo zase půl roku.

„Milá Inger, měla bys přece některý den zajít domů a podívat se na svoje staré rodiče!“ řekla jí hospodyně. „Tadyhle máš velký pecen pšeničného chleba, vezmi si jej pro ně. Budou mít radost, až tě uvidí.“

A Inger si na sebe vzala svoje nejlepší oblečení a obula si nové střevíce. Podkasala si šaty a šla tuze opatrně, aby měla nohy pěkně čisté; a to jí jistě nemohl mít nikdo za zlé. Ale když přišla tam, kde stezka vede přes bažinu, a kus cesty bylo plno vody a bláta, hodila pecen do bláta; chtěla si na něj stoupnout a dostat se tak suchou nohou dál. Ale jak tak stála jednou nohou na chlebu a druhou zdvíhala, chléb s ní klesal hloub a hloub, až docela zmizela a na tom místě bylo vidět jen černou, bublající kalužinu.

To je ten příběh.

A kam se Inger dostala? Dostala se dolů k žínce z močálu, která vaří různé lektvary. Žínka z močálu je tetou rusalek, ty jsou dobře známé, jsou o nich napsány písničky a máme jejich obrázky, ale o žínce z močálu vědí lidé jen to, že když se v létě kouří z luk, to že ona vaří. Inger spadla do její varny a tam se nedá dlouho vydržet. Žumpa je nádherná komnata proti varně žínky z močálu! Každý sud tam (...)

(......)