Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ANNE LISBETH

 

 

Anne Lisbeth byla krev a mléko, mladá, veselá a krásná, radost pohledět. Bílé zuby se jí nádherně svítily, oči jasně zářily; nohy byly lehké do tance a mysl ještě lehčí! Co z toho vzešlo? „Škareda!“ – Nu, krásný zrovna nebyl! Dali ho na vychování hrobníkově ženě. Anne Lisbeth se dostala na hraběcí zámek, seděla v nádherném pokoji v šatech z hedvábí a ze sametu. Ani větřík ji nesměl ofouknout, nikdo jí nesměl říci ostré slovo, neboť to by jí uškodilo a to ona nemohla připustit. Kojila hraběcí dítě, bylo jemňoučké jako princátko, krásné jako andílek. Jak si to dítě zamilovala! Její vlastní, nu to bylo v rodině, v hrobníkově rodině, kde hrnec nikdy nepřekypěl, ale z úst se valila řeč stále. A hodně často nebyl nikdo doma, chlapec plakal, ale co oči nevidí, to srdce nebolí. A tak plakal, až samým pláčem usnul, a v spánku necítíš hlad ani žízeň, spánek je takový dobrý vynález. Jak léta ubíhala – inu, jak se říká, časem býlí povyroste, rostl chlapec Anny Lisbeth jako z vody, a přece lidé o něm povídali, že nějak zakrněl. Ale docela srostl s hrobníkovou rodinou, vždyť za to dostávali peníze. Anne Lisbeth se ho dočista zbavila, byla dáma z města, domov měla útulný a příjemný, a když si vyšla na procházku, měla na hlavě klobouk. Ale nikdy nezašla k hrobníkovým, tam bylo z města tuze daleko a ona tam neměla ani co dělat, chlapec byl jejich a jíst mu chutnalo, jak říkali. Musil si jídlo nějak odsloužit, a tak pásl červenou krávu Madse Jensena. Hlídat dobytek dovedl dobře a zastal lecjakou práci.

Hlídací pes na panském bělidle sedí pyšně na své boudě a štěká na každého, kdo jde kolem. Za deště zaleze, leží si v teple a suchu. Chlapec Anny Lisbeth seděl na slunci v příkopu a vyřezával kolík. Věděl o třech trsech jahod, které byly na jaře v květu a jistě budou mít plody. To byla jeho nejzamilovanější myšlenka; ale žádné jahody neuzrály. Seděl v dešti a v nepohodě, byl promáčený až na kůži, ostrý vítr mu pak osušil šaty na těle. Když přišel do dvora, tloukli ho a strkali do něho, byl ošklivý a škaredý, jak říkali děvečky a čeledínové. Na to si už zvykl – nikdy nemilovaný!

Jak se dařilo chlapci Anny Lisbeth? Jak by se mu mělo dařit? To už byl jeho úděl – „nikdy nemilovaný“.

Pevnina ho hodila přes palubu, plavil se na chatrné škutě, seděl u kormidla, zatím co lodník pil. Byl šeredný a špinavý, promrzlý a hladový, myslil by sis, že nikdy nebyl sytý, a také nebyl.

Byl pozdní podzim, syrové, sychravé, větrné počasí, vítr zimavě pronikal tlustými šaty, zvlášť na moři, a chatrná škuta o jedné plachtě plula jen se dvěma muži na palubě, vlastně by se dalo říci jen s půldruhým, s lodníkem a jeho plavčíkem. Šero bylo po celý den, teď ještě zhoustlo a byla štiplavá zima. Lodník si dal sklenku, aby se zevnitř zahřál. Láhev byla stará a sklenička také, svrchu byla celá, ale nožku měla uraženou a místo ní stála na přiříznutém, modře pomalovaném dřevěném špalíku. – Jeden doušek udělá dobře, dva udělají líp, tvrdil lodník. (...)

(......)