Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SNĚHULÁK

 

 

„Jaká je nádherná zima, až ve mně praští!“ liboval si sněhulák. „Opravdu, takový ostrý vítr, když se do tebe zakousne, ten ti dovede vdechnout život! A jak na mne tamhleta výheň civí!“ – Ta výheň, to bylo slunce, zrovna zapadalo. „Neudělám jí tu radost, ani nemrknu, však já si své kusy udržím.“

Měl totiž místo očí dva velké trojhranné kusy tašek. Ústa byla z kusu starých hrábí, takže měl i zuby.

Zrodil se za jásotu chlapců, pozdravovalo ho zvonění rolniček a práskání bičem nad saněmi.

Slunce zapadlo a vyšel úplněk, kulatý a velký, krásně zářil v modrém vzduchu.

„A tu ji máme zase s druhé strany!“ zvolal sněhulák. Domníval se, že se to znova objevilo slunce. „Tomu civění jsem ji odnaučil! Teď ať si tam jen visí a pěkně svítí, abych na sebe dobře viděl. Kdybych jen věděl, jak se to dělá, když se člověk chce hnout s místa! Tak rád bych se pohyboval! Kdybych to dovedl, šel bych se teď klouzat na led, jako jsem viděl klouzat se chlapce. Ale když já nedovedu běhat.“

„Pryč! Pryč!“ štěkal starý hlídací pes. Trochu chraptěl, to měl od té doby, co přestal být rodinným psíkem a co přestal líhat pod pecí. „Však ono tě slunce naučí běhat! Viděl jsem, jak to bylo loni s tvým předchůdcem a předtím s jeho předchůdcem. Pryč! Pryč! Pryč jsou všichni.“

„Nerozumím ti, příteli,“ pravil sněhulák. „To jako tamta nahoře že mě naučí běhat?“ (Myslil tím měsíc.) „Inu, prve, když jsem se na ni upřeně díval, běžela opravdu pěkně, a teď se sem vkradla zase s druhé strany.“

„Ty taky vůbec nic nevíš!“ pravil hlídací pes. „Však tě také teprve nedávno postavili! To, co vidíš nyní, se jmenuje měsíc, to, co zapadlo, bylo slunce. Objeví se zase zítra ráno, určitě tě naučí běžet do hradebního příkopu. Budeme mít brzy změnu počasí, cítím to v levé zadní noze, loupe mě v ní. Určitě se počasí změní.“

„Nerozumím mu,“ říkal si sněhulák, „ale mám takový pocit, že v tom, co říká, je něco pro mne nepříjemného. Ta výheň, která na mě civěla a potom zapadla a kterou on nazývá sluncem, ta jistě není mým přítelem.“

„Pryč! Pryč!“ zaštěkal hlídací pes, třikrát se otočil kolem vlastního ocasu, a pak zalezl do boudy, chtělo se mu totiž spát.

Nastala opravdu změna počasí. Ráno ulehla na celou krajinu hustá vlhká mlha a zdvihla se až ve dne. Vál ledový vítr, mráz důkladně zesílil, ale jaký to byl nádherný pohled, když vyšlo slunce! Všechny stromy a keře byly pokryty jinovatkou. Byl to jako celý les bílých korálů, jako by všechny větve byly obsypány zářivě bílými květy. Nesmírné množství drobných větviček, které v létě nebylo pro spoustu listí vůbec vidět, nyní zcela patrně vynikalo, každá zvlášť. Bylo to jako jemná krajka, tak zářivě bílá, jako by se z každé haluzky rozléval bílý lesk.

Smuteční vrba se pohybovala ve větru, byl v ní život, tak jako bývá ve stromech v létě. Byla to úžasná nádhera! A když pak svítilo slunce, ach, jak se to všechno blyštělo, jako by to bylo poprášeno diamantovým práškem. Na širé sněhové pláni se třpytily velké (...)

(......)