Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

STŘÍBRNÝ GROŠ

 

 

Byl jednou jeden groš, lesklý a zbrusu nový, že se celý leskl. Skákal a zvonivě jásal: „Sláva, teď se dostanu do širého světa!“ A dostal se tam.

Dítě ho pevně drželo v teplých ručkách a lakomec v chladných vlhkých prstech. Starší lidé ho mnohokrát obraceli, zatím co mládež ho vždycky zase udala dál. Byl to stříbrný groš, obsahoval jenom velmi málo mědi a byl už celý rok ve světě, to znamená, že putoval po zemi, kde ho razili. Potom se dostal na cestu za hranice jako poslední peníz domácí měny, který zbyl v peněžence cestujícího. Ten ani nevěděl, že ho mezi penězi má, až se mu náhle dostal mezi prsty.

„Podívejme, mám tu ještě groš z domova,“ řekl, „ten může jet na cestu se mnou!“ A groš zvonil a skákal radostí, když se zase octl v peněžence. Ležel tam mezi cizími druhy, kteří přicházeli a odcházeli, jeden vždycky uvolnil místo druhému. Groš z domova však zůstával v peněžence stále, a to bylo vyznamenání.

Nyní uplynulo již několik týdnů a groš se dostal již daleko do světa, aniž věděl, kde zrovna je. Od ostatních mincí slyšel, že jsou francouzské a italské. Jeden peníz říkal, že jsou v tomhle městě, jiný zase, že v onom, ale groš si to nedovedl nijak představit. Nikdo přece nespatří svět, když je stále v peněžence, a tam byl náš groš. Jak tam však jednoho dne ležel, povšiml si, že peněženka není zavřená. Tak se tedy připlížil až k otvoru, aby se podíval trochu ven. Neměl to ovšem dělat, ale byl zvědavý, a to se nevyplácí. Vyklouzl do kapsy u kalhot, a když cestující večer peněženku vyndal, ležel groš ještě v kapse. Pak se dostal s ostatními kusy oděvu na chodbu, kde hned vypadl na podlahu. Nikdo ho neslyšel, nikdo ho neviděl.

Ráno se octly šaty zase v pokoji, cestující si je oblekl a odjel. Groš však neodjel s ním, byl nalezen a měl opět vykonávat svoji službu. S třemi jinými mincemi se dostal do oběhu.

„Je docela příjemné, porozhlédnout se po světě,“ myslil si groš, „poznat jiné lidi a jiné zvyky.“

„Co to je za groš?“ ozval se v téže chvíli něčí hlas. „To přece není naše měna! Ten je falešný! Není k ničemu!“

Nu, teď začíná příběh našeho groše, jak jej později vyprávěl.

„Falešný! Není k ničemu! To mnou otřáslo,“ povídal groš. „Věděl jsem, že jsem z poctivého stříbra, že mám dobrý zvuk a pravou ražbu. Jistě se zmýlili, to jistě nemyslili mne – jenomže přece myslili! O mně říkali, že jsem falešný, já jsem nebyl k ničemu! ‚Ten musím udat někde potmě,‘ povídal muž, kterému jsem patřil, a pak mne potmě vydal a zase jiný mi za denního světla spílal – ‚Falešný, bezcenný, musíme se ho zase zbavit!‘“

A groš se třásl mezi prsty, kdykoliv ho někdo měl podstrčit jako pravý peníz, platný v zemi.

„Já ubohý groš, co je mi platné všechno moje stříbro, moje cena a ražba, když to všechno nemá žádný smysl! Každý má ve světě cenu podle toho, co si o něm svět myslí. Jaký strašný pocit musí v někom vzbudit špatné svědomí, když se někam plíží po cestě zla, když mně, naprosto nevinnému, je takhle jenom proto, (...)

(......)