Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

BÖRGLUMSKÝ BISKUP A JEHO DRUŽINA

 

 

Jsme nahoře v Jutsku, až nad místem, zvaném Vildmosen; mohli bychom slyšet, jak se k břehu valí vlny Severního moře, je docela blízko. Před námi se však zdvíhá velké písečné návrší, které už po cestě dlouho vidíme a k němuž se stále blížíme. Pomalu jedeme hlubokým pískem. Nahoře na návrší stojí velká stará budova, börglumský klášter. Největším jeho křídlem je dodnes ještě kostel. Přicházíme tam nahoru za pozdního večera, ale dosud je jasno, jsou teď bílé letní noci. Daleko je vidět, velmi, velmi daleko, přes pole a slatiny až k fjordu u Aalborgu, přes louky a vřesoviště až k temně modrému moři.

Teď jsme už nahoře, klopýtáme mezi mlatem a stodolou a zatočíme do brány k starému hradnímu nádvoří, kde podél zdi stojí řada lip. Stojí tam na místě chráněném před větrem a nepohodou, proto se jim také daří a rostou, že větve téměř zakrývají okna.

Stoupáme po točitých kamenných schodech, jdeme dlouhými chodbami pod trámovým stropem. Vítr tady tak divně skučí, nevíš, zda venku nebo uvnitř, a pak se vypravuje. Ba, hodně člověk vypravuje, mnoho kolem sebe vidí, když se bojí nebo chce nahnat jiným strach. Nebožtíci staří kanovníci prý se tiše plíží kolem nás do kostela, kde se slouží mše, je to slyšet v poryvech větru. Tak se dostane člověk do zvláštní nálady, vzpomíná na staré časy, myslí si, že se v těch dávných dobách octl.

 

-----

 

U břehu ztroskotala loď. Biskupovi lidé tam jsou, ale nešetří těch, které ušetřily vlny. Moře odplavuje rudou krev, která prýští z rozbitých lebek. Náklad na lodi patří biskupovi a je to velký náklad. Vlny vyplavují na břeh bečky a sudy, plné výtečného vína pro klášterní sklepy, kde už i tak je spousta vína i medoviny. V kuchyni jsou hromady ulovené zvěře, klobás a šunky. A v rybnících plovou tlustí cejni a chutní karasi. Börglumský biskup je mocný muž, jemuž patří země, a on chce dosíci ještě víc. Všechno se musí sklánět před Olufem Globem! V Thy zemřel jeho bohatý příbuzný. Vdova jistě dala za pravdu přísloví: „Příbuzní jsou si navzájem nejhorší.“ Její manžel vládl celé zemi, jenom církevním statkům nikoliv. Syn je v cizině, už jako chlapec tam byl poslán, aby se naučil cizím obyčejům, jak po tom toužil. Léta o něm neslyšeli, snad zemřel a nevrátí se již domů, aby vládl nad pozemky, kterým nyní vládne jeho matka.

„Co, ženy aby vládly?“ řekne biskup. Obešle ji k soudu, ale co mu to pomůže? Nikdy nejednala proti právu a spravedlivá věc jí dává sílu.

Biskupe Olufe z Börglumu, co zamýšlíš? Co to píšeš na hladký pergamen? Co se na něm tají pod stuhou a pečetí, když jej dáváš rytíři a zbrojnoši a když oni s ním odjíždějí ze země, daleko pryč, až do papežova města?

Je doba, kdy listí padá se stromů a lodi ztroskotávají, nyní nastane mrazivá zima.

Dvakrát tak přišla, a nyní po druhé se spolu s ní šťastně vrací rytíř se zbrojnošem, kteří přijíždějí z Říma s papežovým dopisem, s klatbou nad ženou, jež se odvážila urazit zbožného biskupa. „Prokleta budiž (...)

(......)