Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

BOUŘE ŠTÍTY PŘENÁŠÍ

 

 

Za starých časů, když byl dědeček ještě malý chlapec a nosil červené kalhotky, červený kabátek, šerpu kolem pasu a péro na čepici – protože tak chodívali za jeho dětství malí chlapci oblečeni, když byli v plné parádě, tehdy bylo velmi mnohé docela jinačí nežli dnes. Na ulicích bývalo často plno slávy, jakou dnes už nevidíme, protože ji vyřadili jako příliš staromódní. Ale pěkně se poslouchá, když o tom dědeček vypravuje. Tak tehdy bývala veliká paráda, když ševci při změně cechovního domu přenášeli svůj ševcovský štít. Jejich hedvábná korouhev vlála – byla na ní namalována velikánská bota a orel s dvěma hlavami. Nejmladší tovaryši nesli pohár k přípitku na uvítanou a verpánek, a s rukávů jim vlály červené a bílé fábory. Starší tovaryši měli tasené kordy s citronem na špičce. Mívali také hudbu; nejkrásnějším z jejích nástrojů byl ‚pták‘, jak dědeček říkal vysoké tyči s půlměsícem na vrcholku a s všemožnými cinkajícími cetkami a tretkami – byla to pravá turecká muzika! Mávali jí nahoru dolů, sem tam – zvonila a řinčela, a když na všechno to zlato, stříbro a mosaz svítilo slunce, až zrak přecházel.

Před průvodem běžel šašek, v šatech sešitých z hadříků všemožných barev, začerněný v tváři a s rolničkami na hlavě jako koník v zimě. Rozháněl se po lidech bičem, který práskal, ale neubližoval, a lidé se tlačili couvajíce, a tlačili se zase vpřed. Malí chlapci a děvčátka klopýtali o vlastní nohy a padali do škarp. Staré panímámy se strkaly lokty, tvářily se kysele a hubovaly. Jedni se smáli, druzí povídali. Lidé stáli na schůdcích a v oknech, ba i na střeše. Slunce svítilo, také trochu sprchlo, ale sedláci si to libovali. A když lidé promokli až na kůži, inu, to bylo přece pro pole pravé požehnání! –

Jak uměl dědeček vypravovat! Zažil jako malý chlapec všechnu tu slávu v její největší nádheře. Nejstarší tovaryš řečníval s tribuny, na níž byl pověšen ševcovský štít. Byla to řeč ve verších, jako by byla bývala zbásněna. Však také byla zbásněna: byli na to hned tři a vypili přitom celý džbán punče, aby se jim dobře básnilo. Lidé provolávali jejich řeči slávu, ale ještě více provolávali slávu šaškovi, který vylezl na tribunu a opičil se po nich. Blázen si z nich dělal znamenitě blázna; pil medovinu z kořalečních kalíšků, které pak házel mezi lidi, a ti je ve vzduchu chytali. Dědeček měl jeden schován; chytil jej známý vápeník a daroval mu jej. – Bývalo to opravdu veselé. A cechovní štít visel, ověnčen květinami a zelení, zas na novém cechovním domě.

Na takovou nádheru člověk nezapomene, co živ bude, ujišťoval dědeček. A také na to nikdy nezapomněl, třebaže uviděl v životě mnoho všelijaké slávy a nádhery a vyprávěl o ní; ale ze všeho nejhezčí bylo, když vypravoval o tom, jak se stěhovaly vývěsní štíty také ve velikém městě.

Dědeček tam přijel jako malý chlapec se svými rodiči; až do té doby hlavní město nespatřil. Bylo tam na ulicích lidí, že si myslil, že se jistě chystá slavnost přenášení štítu. Však (...)

(......)