Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PTÁK LIDOVÉ PÍSNĚ
NÁLADA

 

 

Je zima, země se pokryla sněhem, bílým jako mramor vylámaný ze skály. Jasné nebe se klene vysoko nad zemí, vítr je ostrý jako meč ukovaný bájnými skřítky, stromy se podobají bílým korálům nebo kvetoucím mandlovníkům, venku je svěží vzduch jako vysoko v Alpách. Překrásná je noc, kdy se na obloze třpytí severní záře a bezpočet zářivých hvězd.

Přicházejí bouře, mračna se zdvíhají a setřásají labutí peří. Sněhové vločky padají v husté chumelenici k zemi, přikrývají cesty i domy, širá pole i zastavěné ulice. My však sedíme v teplé světnici u teplých kamen, a tu leckdo vypráví o starých časech. Poslechněme si jednu pověst:

U širého moře stála mohyla a na té seděl o půlnoci duch hrdiny, který tam byl pochován, byl to nějaký král. Na čele mu zářila koruna, vlasy mu vlály ve větru, oděn byl v železo a ocel. Hlavu skláněl smutně k zemi a bolestí hluboce vzdychal jako nešťastný duch.

Tu plula kolem loď. Plavci zakotvili a vystoupili na pevnou zemi. Byl mezi nimi básník, a ten přistoupil ke králi na mohyle a zeptal se ho: „Proč jsi smuten a trpíš?“

Mrtvý mu na to odpověděl: „Nikdo neopěval činy mého života. Zanikly mou smrtí. Píseň je nešířila po zemích a do lidských srdcí. Proto nemám klidu a pokoje.“

A začal mluvit o svém životě a o slavných činech, které vykonal, a které také jeho doba znala, ale neopěvala, protože v ní nebylo básníka.

Tu sáhl starý bard do strun harfy a zpíval o odvaze hrdiny v mládí, o jeho síle v mužném věku a o velikosti jeho dobrého díla. Obličej mrtvého zazářil jako zazáří okraj mraku v měsíčném světle. Radostně a plna blaženosti povstala postava mrtvého v záři a jasu, které zmizely jako záblesk polární záře. Bylo vidět jenom mohylu, pokrytou drnem, a její kameny, nepopsané runami. Ale při posledním zaznění strun vylétl nad ní pták, který jako by vyskočil rovnou z pěvcovy harfy. Byl to nejkrásnější zpěvný pták se zvučným hlasem drozda, ale v jeho písni bylo zároveň cítit živý tep lidského srdce, ze kterého promlouvá duše a hlas domova, jak jej slyší tažný pták. Tento zpěvný pták letěl přes hory a údolí, pole a lesy, byl to pták lidové písně, který nikdy nezemře.

Slyšíme jeho zpěv, slyšíme jej nyní tady ve světnici za zimního večera, kdy se venku rojí bílé včely a fičí ostrými poryvy vítr. Pták nám zpívá nejen píseň o hrdinech, ale pěje též sladké, něžné milostné písně, tak bohaté a tak četné, o severské věrnosti. V jeho tónech i slovech je pohádka. Má svoje průpovídky a melodie, které ho dovedou přimět k řeči jako nebožtíka runy, vložené mu pod jazyk, a my poznáme jeho domov.

V pohanských dobách, za Vikingů, viselo jeho hnízdo v bardově harfě. V dobách rytířských hradů, kdy pěst držela váhy spravedlnosti, kdy moc byla právem, kdy rolníka bylo možno vyměnit za psa a (...)

(......)