Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ROPUCHA

 

 

Studně byla hluboká, a proto byl také provaz dlouhý; i rumpál šel velmi ztěžka, když bylo zapotřebí nadzdvihnout vědro s vodou přes okraj studny. Slunce nikdy nedosáhlo až na dno a nemohlo se zrcadlit ve vodě, i když byla čistá. Kam však až dosáhly jeho paprsky, bylo vidět mezi kameny zelený porost.

Tam bydlila jedna rodina z čeledi ropuch, přistěhovala se tam, vlastně se tam vrhla po hlavě, což bylo dílo staré ropuchy, která ještě žila. Zelené žabičky, které tu byly doma už daleko dříve a proháněly se ve vodě, uznaly svoje příbuzenství s ropuchami a říkaly jim ‚studniční hosté‘. Měly ovšem v úmyslu ve studni zůstat, neboť se jim velmi příjemně žilo na suchu, jak říkaly vlhkým kamenům.

Žabí matka se jednou vypravila na cesty, dostala se do vědra, když stoupalo vzhůru, ale nahoře pro ni bylo přílišné světlo, začalo jí to svírat oči, ale na štěstí z vědra vyskočila. Spadla s hlučným plesknutím do vody a po celé tři dny ležela pro bolesti v zádech. Mnoho toho nedovedla povědět o světě nahoře, ale ona i všechny ostatní věděly, že jejich studně není ještě celý svět. Stará ropucha by byla mohla leccos vyprávět, ale když se jí někdo ptal, nikdy neodpovídala, a tak se jí tedy neptali.

„Tlustá je a ošklivá, ohyzdná a odulá!“ povídaly mladé zelené žabičky. „Její děti budou zrovna tak ošklivé!“

„Proč ne,“ povídala stará ropucha, „ale jedno z nich má v hlavě drahokam, nebo ho mám v hlavě já.“

A zelené žabičky poslouchaly a civěly na ni, a protože se jim to nezamlouvalo, ušklíbly se a odešly na dno. Ale mladé ropuchy natahovaly pýchou zadní nožičky. Každá si myslila, že ona má v hlavě drahokam. A potom seděly docela tiše a hlavou ani nehýbaly, ale nakonec se přece jen ptaly, nač jsou vlastně tak pyšné a co to vlastně je, takový drahokam.

„To je něco tak nádherného a drahocenného,“ povídala stará ropucha, „že vám to ani nedovedu popsat! Něco, s čím každý chodí pro vlastní potěšení a co ostatní zlobí. Ale neptejte se, neodpovím.“

„Já jistě nemám drahokam,“ povídala nejmenší ropucha, která byla ošklivá, jak to jenom bylo možné. „Proč bych měla takovou krásu mít? A když to ostatní zlobí, tak mě to ani netěší! Ne, já si jen přeji, abych se jednou dostala nahoru na kraj studně a viděla ven. Jistě je to pěkné!“

„Zůstaň radši, kde jsi,“ řekla stará ropucha, „tady to znáš a víš, co je co. Dávej si pozor na vědro, může tě rozmáčknout. A když se už do něho dostaneš, můžeš vypadnout. Každý nevypadne tak šťastně jako já, aby se mu nic nestalo a vejcím také ne.“

„Kvak!“ povídala malá ropucha, a to bylo totéž, jako když my lidé si povzdychneme.

Měla takovou chuť dostat se na okraj studně a rozhlédnout se kolem. Tolik toužila po veškeré té zeleni nahoře. A když nazítří vytahovali vědro s vodou a to se náhodou na chvilku zastavilo před kamenem, na kterém ropucha seděla, zachvěla se celá, skočila do plného vědra a spadla na dno. Pak se vědro dostalo nahoru a vodu z něho vylévali.

„Fuj tajfl!“ vykřikl čeledín, když (...)

(......)