Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

CO ŘÍKALA CELÁ RODINA

 

 

Co říkala celá rodina? Nu, poslyšte nejprve, co řekla malá Mařenka. Mařenka měla narozeniny. Myslila si, že tento den je ze všech nejhezčí. Všichni její malí přátelé a přítelkyně si s ní přišli hrát a ona měla na sobě své nejhezčí šaty. Dostala je od babičky, která už byla u dobrého Pánaboha, ale která je sama nastříhala a ušila, dříve než odešla do jasného, krásného nebe. Stůl v Mařenčině pokoji zářil dárky. Byla tam velmi roztomilá malá kuchyňka se vším, co ke kuchyni patří, a panenka, která uměla kroutit očima a říkat „au“, když jsi ji smáčkl na bříšku. Ano, a byla tam také obrázková knížka, kde by si člověk mohl přečíst nejkrásnější povídky, kdyby to ovšem uměl! Avšak krásnější než všechny povídky bylo zažít mnoho narozenin.

„Je krásné žít“, řekla Mařenka a kmotr připojil, že život je nejhezčí pohádkové dobrodružství.

Ve vedlejším pokoji chodili Mařenčini dva bratři. Byli to velcí chlapci, jednomu bylo devět a druhému jedenáct let. Ti si také mysleli, že je krásné žít, žít svým způsobem, nebýt už dětmi jako Mařenka, ale být čilými školáky, kteří mají na vysvědčení jedničky a mohou se vesele prát s kamarády, v zimě bruslit a v létě jezdit na kole, číst o rytířských hradech, padacích mostech a hradních vězeních a poslouchat o objevech ve vnitřní Africe. Jeden chlapec se však při tom přece jen něčeho obával, že totiž bude už všechno objeveno, než vyroste – a on se přece potom chtěl vydat za dobrodružstvím. Vždyť kmotr řekl, že život je nejhezčí dobrodružství, jehož se člověk také účastní sám.

Tyto děti žily a hrály si v přízemí. O patro výše bydlela jiná větev rodiny, také s dětmi, ale ty již vyrostly z dětských šatů, tak byly velké. Jednomu synovi bylo sedmnáct let, druhému dvacet a třetí už byl velmi starý, říkala Mařenka, bylo mu dvacet pět let a byl zasnouben. Všem se vedlo dobře, měli dobré rodiče, byli dobře oblečeni, dobře duševně prospívali a věděli, co chtějí: „Kupředu! Pryč se starými přehradami! Volný výhled do celého světa! Svět je to nejkrásnější, co známe. Kmotr má pravdu, život je nejhezčí pohádka!“

Otec i matka, oba už starší lidé – samozřejmě, starší než děti museli být –, říkali s úsměvem na rtech, v očích i v srdci: „Jak jsou mladí ti mladí lidé! Ve světě to nejde zcela tak, jak si představují, ale jde to. Život je podivná, hezká pohádka!“

Ještě výše, trochu blíž k nebi, jak (...)

(......)