Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ZAHRADNÍK A PANSTVO

 

 

Na míli cesty od hlavního města stál starý panský dvorec se silnými zdmi, věžemi a lomenicemi.

V tom dvorci sídlilo, ale jenom v letním čase, bohaté, urozené panstvo. Tento dvorec byl nejlepší a nejkrásnější ze všech dvorců, které panstvu patřily. Zvenčí vypadal jako zbrusu nový a uvnitř byl zařízen se vším pohodlím a útulností. Nad bránou byl do kamene vtesán znak rodu; kolem znaku a kolem arkýře se pnuly nádherné růže. Před dvorcem se prostíral travnatý koberec, kvetl tam červený i bílý hloh a vzácné květiny; a ty vzácné květiny rostly dokonce i mimo skleník.

Však také panstvo mělo zahradníka, který něco dovedl! Byla radost podívat se na květnici, na ovocný sad i na zelinářskou zahradu. Při zelinářské zahradě byl ještě zbytek původní staré dvorské zahrady s několika zimostrázovými ploty, přistřiženými do korun a pyramid. Za plotem stály dva statné staré stromy; a ty stromy byly vždycky skoro bez listí a málem by tě to svedlo k domněnce, že nějaká vichřice nebo smršť je obsypala velkými kusy hnoje; ale každý takový kus bylo ptačí hnízdo.

Tu sídlilo od nepamětných dob množství krákajících krkavců a vran. Byla to celá ptačí obec a všichni ti ptáci byli panstvem, vlastníky statku, nejstarším pokolením panského sídla, vlastními pány ve dvorci. Nikdo z domácích lidí si jich nevšímal, trpěli tato těžce létající stvoření, mezi něž občas vystřelili z pušky, až ptáky zasvrbělo v zádech a každý z nich zděšeně vzlétl a zakrákal: „Krá! Krá!“

Zahradník často vrchnosti domlouval, aby ty staré stromy dala porazit, nevyjímají se tam dobře, a kdyby odtamtud zmizely, zbavili by se pravděpodobně i krákajících ptáků, kteří by se odstěhovali jinam. Ale panstvo se nechtělo rozloučit ani se stromy, ani s ptačím hejnem, bylo to něco, bez čeho dvorec nemohl žít, něco ze starých časů – a památka na ty staré časy se nesmí tak docela vymýtit.

„Vždyť stromy jsou už zděděným majetkem těch ptáků, jen jim je nechte, milý Larsene!“

Zahradník se jmenoval Larsen, ale na tom teď nezáleží.

„Cožpak, milý Larsene, nemáte dost široké pole působnosti? – Celou květnici, skleníky, ovocný sad a zelinářskou zahradu?“

To byla pravda, zahradník si jich hleděl, pěstoval a vzdělával je s velikou horlivostí a svědomitostí, a dostalo se mu za to také od panstva uznání; ale přece jen před ním nijak netajili, že když jsou někde na návštěvě, často jedí ovoce a vidí květiny, které překonávají všechno, co oni mají ve své zahradě. A to zahradníka rmoutilo, neboť chtěl to nejlepší a pracoval, jak nejlépe dovedl. Jako měl poctivé srdce, tak byl poctivý ve svém povolání.

Jednoho dne si ho páni zavolali a pověděli mu se vší panskou přívětivostí, že včera dostali u svých vznešených přátel jeden druh jablek a hrušek, tak šťavnatých a lahodných, že oni i všichni hosté se rozplývali obdivem. To ovoce ovšem nebylo zdejší, ale dalo by se k nám zavést a mohlo by u nás zdomácnět, jestliže to naše podnebí dovolí. Věděli, že ovoce je od nejlepšího (...)

(......)