Jane Austenová
překlad: Eva Kondrysová

ROZUM A CIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9. Kapitola

Paní Dashwoodová a její dcery se v domku pomalu zabydlely a bylo jim tam docela dobře. Stavení, zahradu a vůbec všechno, co je obklopovalo, už důvěrně znaly, pravidelný koloběh všedních dní, v němž z dobré poloviny tkvělo kouzlo Norlandu, se opět rozběhl a nacházely v něm teď více radosti než na Norlandu v časech po otcově smrti. Sir John Middleton, který k nim v těch prvních čtrnácti dnech denně zaběhl, se nestačil divit, že mají pořád co na práci, protože z domova nebyl na něco takového zvyklý.

Krom panstva z Bartoňů k nim mnoho návštěv nechodilo. Sir John j^e sice důrazně vybízel, aby ve zdejším kraji hojně pěstovaly společenské styky, a často opakoval, že jeho kočár je jim kdykoli k službám, avšak paní Dashwoodová, ačkoli si přála, aby dcery přišly mezi lidi, více si cenila nezávislosti a rozhodně odmítala navštěvovat rodiny, kam se nedalo dojít pěšky. Těch nebylo mnoho, a navíc v některých případech nepřicházely návštěvy v úvahu. Asi půl druhé míle od domku, v údolí allenhamském, které na bartonské navazovalo, jak už o tom byla řeč, objevila děvčata hned při jedné z prvních procházek důstojné starobylé sídlo, trošku připomínající Norland: tím zaujaty chtěly vypátrat něco bližšího. Vyptáváním ale zjistily, že majitelka, vážená stará dáma, bohužel vinou chatrného zdraví žije v přísném soukromí a z domova nevychází.

Nové okolí nabízelo bohaté možnosti pěkných procházek. Stačilo vyhlédnout z kteréhokoli okna, a stráně vysokých kopců jako by přímo vybízely, aby se dívky opájely svěžím vzduchem na vrcholech, až jim rozblácené cesty v údolí znemožní kochat se tamními pozoruhodnými krásami. K jednomu z těchto vršků také jistého pamětihodného dne zamířily Marianna s Margaret, zlákány sluníčkem vykukujícím občas mezi temnými mraky na obloze, protože se už nemohly déle smířit s domácím vězením, k němuž je vytrvalý déšť po dva dny odsoudil. Třetí sestra i jejich matka odolaly pokušení a přes Mariannino tvrzení, že se vyčasilo už nadobro a vítr zažene všechny hrozivé mraky za kopce, daly přednost tužce a knize. Obě mladší děvčata se tedy vypravila spolu.

Stoupaly vesele do stráně, radovaly se nad každým zábleskem modré oblohy, a když jim do tváří zašlebaly mocné poryvy jihozápadního větru, litovaly Elinor s maminkou, že s nimi vinou své přehnané úzkostlivosti nesdílí takové úchvatné zážitky.

„Může být na světě větší štěstí?“ zvolala Marianna. „Margaret, zdržíme se venku aspoň dvě hodiny.“

Margaret s tím byla svolná, a tak postupovaly dál proti větru a s radostným smíchem mu vzdorovaly ještě asi dvacet minut, když tu se jim náhle mraky nad hlavou slily vjedno a proudy deště je udeřily přímo do tváří. Rozmrzelé tím nečekaným obratem neochotně uznaly, že se budou muset vrátit domů, protože blíž se žádné útočiště nenabízelo. Utěšily se aspoň tím, co v naléhavé situaci ztratilo všechnu nepatřičnost: že poletí, jako by jim za patami hořelo, dolů po příkrém svahu, který končil přímo u jejich zahradní branky.

Rozběhly (...)

(......)