Eduard Bass

PRAŽSKÉ A JINÉ HISTORIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Letohrádek Jeho Milosti

Malý, přitloustlý stařeček, usmívající se stále jako u fotografa, přijížděl denně navštěvovati nemocné. Nepřístupnou vznešenost své biskupské hodnosti přenechával kočímu a lokajovi, kteří – jako by si byli vědomi, že jim zbývá jen tato vnější uzavřená forma – vypracovali ji důsledně a neúprosně do nejmenšího, chladného mrknutí okem. Kočí a lokaj zůstali však před vraty a do nemocnice vstupoval pouze usměvavý stařeček, těšící nemocné. Konal svou pochůzku těsně za židovským primářem. Rozdílel své sladké jedy nebeské jako onen pozemské, jenže nikdo mu úředně nestanovil toxickou dozi. Bylo to na počátku války; všechny nemocnice byly přeplněny, ani ne tak raněnými, jako spíše těmi, jichž konstrukce podlehla prvnímu nárazu útrap a hrůz. Revmatikové, srdeční vady, chycené plíce; diagnózy se opakovaly postel za postelí.

Ale všechna ta vzedmutá vlna lásky, která zaplavovala odjíždějící do pole i vracející se do nemocnic, zdála se slabá a nedostatečná. Již museli ležeti tři vojáci na dvou postelích a biskup stařeček strávil ve špitále celé dopoledne. Nejhorší bylo, že se ani duchovní útěchou, ani dotýkanými obrázky, ani svěcenými růženci nelepšil zdravotní stav mužstva. Lanšturmáci, kteří přibyli z pole, trpěli zřejmě nemocemi neobyčejně těžkými a komplikovanými. Měsíc za měsícem míjel a nikdo se necítil zdráv, spíše mu bolestí přibývalo. A že transporty z pole chodily stále, nebylo už ve špitále ani hnutí. A tu viděla Jeho biskupská Milost, že se musí něco učiniti.

Druhého dne seděl v lenošce u velitele.

„Tak a tak, pane vrchní štábní. Mám vilku ve vsi, dvě hodiny odtud. Ne velkou, ne malou. Nemohu se na tu hromadu neštěstí tady dívat, a proto vám dávám vilku k dispozici. Dvacet vojínů tam můžete ubytovat a já je dám stravovati na svoje útraty. Je to sice málo, co mohu učiniti, ale kdyby každý vykonal, co může…“

Komandant děkoval v pohnutí a J. M. biskup vybatolil se do chodby a cupital vesele ke kočáru.

Nazítří byla již transferace dvaceti nemocných nařízena. Případ nebyl lehký. Vila byla vzdálena, takže lékař nemohl dojížděti; proto muselo se vybrati dvacet lidí tak těžce nemocných, že si této zvláštní milosti zasloužili, a přitom zase tak lehce nemocných, aby mohli tu cestu denně vykonati. Primář si s tím nevěděl rady, komandant v duchu sakroval, jaké to budou zas „sviňské starosti“, a vojáci byli všichni poplašeni. Konečně zvítězilo u nich přesvědčení, že není dobře hýbati se odněkud, kde se člověku dobře daří, a od té chvíle jali se naříkati na takovou spoustu bolestí, že se primář neodvážil je přeložiti z postele na postel, natožpak na dvě hodiny cesty. Šikovatel Mařánek zkusil to s nemocnými zostra, ale bylo z toho křiku, pláče, nářku a rámusu, že raději utekl z pokoje a venku si jenom odplivl. Nezbylo než zavolati kaprála Moučku, diplomata. Po dlouhém hledání, řvaní a sakrování stáhli ho ve třetím patře z kavalce, který měl dezinfikovati po erysipelu. Přišel rozvážně do kanceláře, zasalutoval (...)

(......)