Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Salon madam Anjouové „Pařížské modely“ byl v samém centru města v Divadelní ulici hned za operou v přízemí velkého mnohaposchoďového domu. Tři schůdky vedly z chodníku ke skleněným dveřím mezi dvěma okny, zataženými tylovými zaprášenými záclonami. Nikdo nevěděl, kam se poděla madam Anjouová a proč místnosti jejího podniku teď slouží účelům zdaleka ne obchodním. V levém okně visela kresba pestrého dámského klobouku a nad ním nápis zlatými písmeny: „Pařížské modely“, v pravém okně byl vylepen obrovský plakát ze žlutého kartonu a s dvěma zkříženými sevastopolskými kanony, jaké nosí dělostřelci na náramenících. Nad tím stálo:

Nemusíš být hrdinou, ale stát se dobrovolníkem
je tvá povinnost!

A pod zkříženými děly oznámení:

Zápis dobrovolníků do oddílu moždířů.

Před domem stál zčernalý porouchaný motocykl se sajdkárou, dveře obchodu bez přestání bouchaly, nepřetržitě cinkal zvonek a připomínal nedávné, šťastnější časy madam Anjouové.

Turbin, Myšlajevskij a Karas vstali po prohýřené noci hodně pozdě, skoro k polednímu, zato kupodivu s jasnými hlavami. Zjistili, že Nikolka i Šervinskij jsou už pryč. Nikolka si brzy ráno sbalil svůj úhledný tajemný uzlíček a odešel k družině, Šervinskij teprve před chvílí odjel na velitelský štáb.

Myšlajevskij se svlékl do půl těla a v Aňutině komůrce za kuchyní, kde stála za plentou vana s koupelnovými kamny, si pustil na krk a záda proud ledové vody.

„Uf, to je bašta!“ vykřikoval nadšeně a zacákal celý pokojík.

Pak se promasíroval huňatou osuškou, oblékl se, namazal si vlasy brilantinou a požádal Turbina:

„Aljošo… hm… prokaž mi laskavost a půjč mi svoje ostruhy. Domů to už nestačím a nechtěl bych před velitelem…“

„Jsou v ordinaci v pravém šuplíku.“

Myšlajevskij odešel do ordinace, chvilku se hrabal ve stole, pak zacinkal ostruhami a vstoupil do salonu. Černooká Aňuta, která se ráno vrátila od tety, oprašovala křesla metličkou z kohoutího peří. Myšlajevskij si odkašlal, ostražitě pohlédl ke dveřím, přitočil se ke služce a významně zašeptal:

„Vítám vás, Aňutko!“

„Řeknu to Jeleně Vasiljevně,“ vzdychla mechanicky a zavřela oči jako odsouzenec, nad nímž se vznesl katův meč.

„Nebuďte hloupá!“

Do dveří nečekaně nahlédl Turbin. Tvář se mu zkřivila ironickým úšklebkem.

„Prohlížíš si metličku, Víťo? Je hezká, co? Kdybys dal radši pokoj! A ty, Aňuto, se měj na pozoru! Kdyby ti sliboval manželství, nevěř mu ani slovo!“

„Proboha, to se s ní nesmím ani pozdravit?“

Myšlajevskij zrudl po nezasloužené urážce, vypjal hruď, zacvakal ostruhami a vyšel ze salonu. Oči mu neklidně těkaly, když v jídelně přistoupil k zamlklé Jeleně.

„Dobré jitro, Leno, dobrý den, sluníčko moje! Hm…“ (Jeho kovový tenor se změnil v chraplavý hluboký baryton.) „Lenočko,“ pokračoval procítěně, „už se na mě nezlob. Víš, že tě mám rád, a snad i ty… Na moje včerejší sprosťárny zapomeň. Nebo si opravdu myslíš, že jsem takový mizera?“

S těmi slovy sevřel Jelenu do náručí a políbil na obě tváře. V salonu měkce (...)

(......)