Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Antracitová tma se snesla na terasy nejkrásnějšího místa na světě – Vladimírské hůrky. Cihlové pěšinky v alejích pokryl bezbřehý příkrov netknutého nadýchaného sněhu.

Nikdo ve městě by se teď věru neodvážil rušit zimní klid těchto bělostných kaskád. Kdo by taky šel na hůrku v noci a k tomu v tuhle dobu? Hrůza pomyslit! Ani ten největší odvážlivec by si netroufl. Co by tam dělal? Všude tma, jen jedno místo svítí do noci. Na těžkém hrozivém soklu stojí už sto let černý bronzový Vladimír a v ruce třímá třísáhový kříž. Každý večer, sotva soumrak zahalí strže, terasy a srázy, rozsvítí se Vladimírův kříž a hoří až do rána. Září daleko, skoro čtyřicet verst do černých dálek za Dněprem. Ale kolem něho je šero. Sinalé elektrické světlo žárovek klouže po zelenočerném podstavci, vytrhuje ze tmy bílou kresbu zábradlí a kousek mříže, která lemuje prostřední terasu. Nic víc. Dál… dál je už hluboká tma. Stromy, přísné jako lustry v mušelínu, stojí až po krk v závějích, na hlavách sněhové čapky. Mrazivá hrůza a děs.

Nikdo, opravdu nikdo by se teď nedrápal sem nahoru. Ani ten největší hrdina. Taky není důvod. To hlavní se děje dole ve městě. Napjatá, přísná, válečná noc. Lucerny svítí jako bílé šňůry perel. Němci spí, ale na půl oka. I v nejtmavší uličce vytryskne co chvíli modrý kužel.

„Halt!“

Sníh křupe pod nohama… Prostředkem ulice táhnou pěšáci v přílbách. Černé náušníky… Pušky v rukou. S těmi nejsou žerty, berou všecko smrtelně vážně. Černí a lesklí jako chrobáci.

„Doklady!“

„Halt!“

Baterka proťala tmu. „Kdo tam?“

Těžký lakovaný vůz, vpředu čtyři světla. Asi nějaké velké zvíře, protože za vyblýskaným kočárem jede lehkým klusem osm jezdců. Ale Němcům je všechno jedno.

„Halt!“

„Kam? Kdo? Proč?“

„Velitel, generál jezdectva Bělorukov.“

To je ovšem něco jiného. Račte prosím. Uvnitř za skly kočáru bledá vousatá tvář. Matný odlesk generálských nárameníků. Německé přílby zasalutovaly. Čert to vem, jestli Bělorukov, Petljura nebo nějaký náčelník Zulukafrů vládne v téhle prašivé zemi. Konečně… kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Přílby vzdaly čest. Tak říkajíc mezinárodní zdvořilost.

Přísná válečná noc. Osvětlená okna madam Anjouové. Dámské klobouky, korzety, pantalony a sevastopolská děla. Venku se na mraze kymácí junker, bodlem kreslí do sněhu carský monogram. Vedle v Alexandrovském gymnáziu září lustry jako na plese. Myšlajevskij, sdostatek posilněn vodkou, chodí sem a tam, pokukuje po Alexandru Blahoslaveném, občas mrkne po skřínce s vypínači. Přes vážnou situaci je v gymnáziu dobrá nálada. Ať je tomu jakkoliv, v pohotovosti je osm kulometů a junkeři – to nejsou studenti, ti se budou bít. Oči má Myšlajevskij červené jako králík. Kolikátou noc už bdí, spánku je málo, vodky spousta a starostí nad hlavu. Konečně ve městě se to dá vydržet. Jestli máš čisté svědomí, prosím, jdi si svou cestou. Budou tě třeba pětkrát kontrolovat, ale máš-li doklady v pořádku, nic se ti nemůže stát. Je sice divné, že se touláš po nocích, ale (...)

(......)