Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DÍL DRUHÝ

8

Ano, byla mlha. Bodavý mráz, huňaté tlapy, potemnělý sníh bezměsíčné noci zjasněný blízkým ránem, v dálce za městem cibulovité báně modrých kostelů poseté pozlátkovými hvězdami a konečně v bezedné výši nad městem Vladimírův kříž, zářící celou noc až do úsvitu, který se blížil z moskevského břehu Dněpru.

K ránu kříž pohasl. Pohasla i světla nad zemí. Ale den se jen pomalu ujímal vlády a sliboval být pošmourný, s neprostupnou clonou nízko nad Ukrajinou.

Plukovník Kozyr-Leško se probudil patnáct verst od města a právě za svítání, kdy poloslepým oknem chalupy ve vesnici Popeliště proniklo nakyslé, parami prosycené světlo. Kozyrovo probuzení splynulo se slovem:

Rozkaz.

Nejdřív se mu zdálo, že je zahlédl v jakémsi hřejivém snu a dokonce je chtěl zahnat mávnutím ruky jako cosi studeného. Ale slovo nabobtnalo, vedralo se do chalupy spolu s odporně zarudlými uhry na tváři spojky a zmačkanou obálkou. Z brašny potažené slídou a opatřené síťkou vytáhl Kozyr pod oknem mapu, vyhledal vesnici Borchuny a pak Bílý Háj, zaryl se nehtem do vidlice cest obsypané po obou stranách tečkami keřů jako mouchami a nakonec se zastavil u obrovské černé skvrny – Města. Od majitele zardělých uhrů to páchlo machorkou a silným laciným tabákem, který kouřil sám Kozyr. Voják se domníval, že může hulit i v přítomnosti velitele a že tím válka ani v nejmenším neutrpí.

Kozyr měl neprodleně zahájit bojovou akci. Přijal tento rozkaz pohotově, široce zívl a zařinčel složitou výstrojí, jak si přehazoval řemeny přes rameno. Spal tu noc v plášti, dokonce ani ostruhy neodložil. Babka se přihnala s krajáčem mléka. Zásadně mléko nepil, a proto odmítl. Odkudsi se připletly děti. Jedno z nich, nejmenší klučina, lezl po lavici a ukazoval holý zadeček – snažil se dosáhnout na Kozyrovu pistoli. Nepodařilo se mu to, protože Kozyr zastrčil pistoli do pouzdra a připjal si opasek.

Po celý svůj dřívější život, až do roku 1914, byl Kozyr vesnickým učitelem. Ve čtrnáctém sloužil na frontě u jezdeckého pluku a v sedmnáctém ho povýšili na důstojníka. Úsvit čtrnáctého prosince 1918 ho zastal pod oknem vesnické chalupy jako plukovníka petljurovské armády a nikdo na celém světě (nejméně on sám) by nedokázal vysvětlit, jak se to stalo. Došlo k tomu proto, že považoval válku za své poslání a učitelování pouze za vleklý, velikánský omyl. Tak to ostatně v životě bývá. Člověk se celých dvacet let něčím zaměstnává, například přednáší římské právo, a po dvaceti letech najednou zjistí, že římské právo není k ničemu, dokonce že ho kloudně nezná, ani mu nepřirostlo k srdci, a že je ve skutečnosti citlivý zahradník a fanda na kytičky. Tím je pravděpodobně vinno naše nedokonalé zřízení, kde lidé dosahují svých cílů až ke konci života. Kozyrovi se to podařilo, když mu táhlo na pětačtyřicítku. Předtím byl špatný učitel, nelítostný a přitom nudný.

„Poslyš, řekni mládencům, aby se vyhrabali z pelechu a nasedali,“ prohlásil a popotáhl si řemen na břiše, až to zachrastilo.

(...)

(......)