Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola čtyřicátá čtvrtá

Pokračuje se o neslýchaných příhodách v hospodě.

V skutku dělal D. Quijote takový křik, že hospodský rychle vrata otevřel a celý uděšen vyběhl se podívat, kdo to tak křičí, což i ostatní z hospody učinili. Maritornes, která byla již od téhož křiku se probudila, pomyslila si hned, co asi to jest; vyběhla k vikýři a, aniž kdo toho pozoroval, provaz, na kterém D. Quijote visel, odvázala, načež on hned na zem spadl, před očima hospodského a cestujících, kteří přišedše k němu, se tázali, co mu je, že tak náramně křičí. On slova neodpověděv sundal si provaz s ruky a postaviv se na nohy vsedl na Rocinanta, navlékl si štít, založil kopí a hodný kus do pole poodjev v klusu opět se obrátil a pravil: Kdokoliv řekne, že jsem byl právem očarován, tomu a dovolením slečny princezny Mikomikony lhářů nadám a na souboj ho vyzvu. Nově příchozí těmto slovům D. Quijotovým se podivili; avšak hospodský je z tohoto podivení vyvedl, pověděv jim, kdo jest D. Quijote a že to nic neznamená, ješto jest rozumu zbaven. Oni se tázali hospodského, nepřijel-li do hospody té jakýs hoch as patnáctiletý, který za mezkáře je přestrojen a tak vypadá, při čemž milovníka Doňy Kláry úplně popisovali. Hospodský odpověděl, že jest tolik lidu v hospodě, že ani si nevšimnul toho, po kterém se ptají. Avšak jeden z nich byl kočár, v kterém sudí přijel, uviděl a pravil: Zde musí bez pochyby být; neb to jest kočár, za kterým prý on jede; zůstaň jeden z nás u vrat a ostatní ať ho jdou hledat; mimo to byloby také dobře, kdyby jeden z nás celou hospodu obcházel, aby nám přes zeď neutekl.

Tak se stane, odpověděl jeden z nich, načež dva do hospody vešli, jeden u vrat stát zůstal a druhý obcházeti šel, což vše, když hospodský viděl, nemohl se domysliti, nač takových nástrah dělají, ačkoliv přece se domníval, že hledají mladíka, jejž mu byli popisovali. Již v tu chvíli počalo se dníti a z té příčiny, jakož i na povyk, jejž byl D. Quijote způsobil, byli všickni se probudili a vstali, zvláště Doňa Klára a Dorotea; neboť jedna leknutím, že její milenec tak jest blízko, a druhá toužebností jej spatřit byla jen špatně této noci spáti mohla.

D. Quljote, jenž viděl, že nikdo z oněch čtyr pocestných naň nedbá, aniž na jeho vyzvání odpovídá, div zoufalstvím a zlostí nepuknul a se nevztekl a kdyby zákony rytířstva toho byly dovolovaly, aby dobrodružný rytíř v nové podniknuti dáti se směl, když byl slovem se zavázal, v žádné se nepouštěti, dokud první nevyvedl, bylby do všech se dal a proti jich vůli k odpovědi je donutil; ješto ale myslil, že nemůže a nesmí nic nového podstoupiti, dokud Mikomikonu v království její neusadí, mlčel a očekával, kam asi počínání těch pocestných směřuje.

Jeden z nich nalezl hocha, jejž hledali; spal vedle jednoho mezkáře a nenadál se, že by jej někdo hledal, tím méně nalezl. Chopiv jej za rameno pravil; Věru, pane D. Luis, jak dobře vám a vašemu stavu se hodí tento oděv váš a lože, na kterém vás nalézám, péči, s kterou máti Vaše (...)

(......)