Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola čtyřicátá šestá

O znamenitém dobrodružství s pochopy a náramné zuřivosti našeho milého rytíře D. Quijota.

Zatím co D. Quijote takto mluvil, hleděl farář poučiti pochopy, že jest D. Quijote pomatených smyslů, jakož z jeho činů a slov viděli, a aby od svého předsevzetí upustili a jej nezatykali a nebrali, protože by jako blázna brzy opět jej propustiti museli. Ten, co měl rozkaz zatykací, odpověděl na to, že není jeho úkolem, o D. Quijotově nerozumu souditi, nýbrž to vykonati, co mu od jeho představeného jest nařízeno a jen když bude jednou zatknut, ať si ho třistakráte propustí.

Vy však přece, pravil farář, jej tentokráte s sebou nevezmete a on také, jak vím a vidím, nedá se odvésti.

Slovem, farář uměl tolik důvodů uvésti a D. Quijote nadělal tolik bláznovství, že by pochopové ještě většími blázny byli bývali, kdyby jeho nerozum nebyli nahlédli; uznali tedy za dobré se upokojiti, ano mimo to i pokoj mezi lazebníkem a Sanchem Panzou zjednati se přičinili, neb ti posud ještě s velikou horlivostí se svářili. Konečně co členové spravedlnosti vyrovnali všecko a vystoupili co rozsudí, takže obě strany, třeba by nebyly se spokojily, přece trochu se ztišily, neb oni sice burdy nikoliv ale podpínky a ohlavce si vyměnily; a co Mambrinovy přílby se týkalo, zaplatil farář potají, že D. Quijote ničeho nepozoroval, osm realů za bradýřskou mísu, načež mu lazebník kvitanci dal, že všech práv k ní od nynějška na všecky příští časy se vzdává.

An tyto obě pře, co nejhlavnější a nejvážnější, jsou srovnány, nezbývalo nic jiného, než aby oni tři služebníci D. Luisovi v to svolili, že domů se navrátí, kdežto čtvrtý zde zůstane a D. Fernanda na jeho cestě provázeti bude. Ješto ale příznivý osud a šťastná náhoda počaly lámat hráze a usnadňovat překážky ku prospěchu milujících a hrdin v hospodě se nalézajících, chtěli konečně všemu dáti šťastný výsledek, nebo služebníci svolili úplně k žádosti D. Luisově, z čehož D. Klara tak velice byla potěšena, že každý, kdo v tu chvíli na ni pohlédnul, musel radostné pohnuti srdce jejího na tváři jí viděti. Zoraida, ačkoliv všemu, co se dálo a co viděla, dobře nerozuměla, dílem se radovala, dílem rmoutila, jak totiž na druhých to viděla, obzvláště na svém Španělovi, na kterého neustále oči i duši svou měla obrácené. Hospodský, který si dobře všimnul, jak znamenitou náhradu byl farář lazebníku dal, žádal řad na D. Quijotu a náhradu za škodu na vacích a vínu, přísahaje, že nedá Rocinantu ani Sanchovu dobytčeti z hospody odjeti, dokud nebude do posledního halíře zaplacen. Vše to farář upokojil, a D. Fernando zaplatil, ač též sudí s velikou ochotou k zaplacení se nabízel, a tímto způsobem všickni se upokojili a smířili, takže hospoda již nebyla podobná svárlivému táboru Agramantovu, jak byl D. Quijote pravil, nýbrž byla samý mír a pokoj jako za časů Oktavianových. A za to vše náležely díky, dle všeobecného mínění, veliké výmluvnosti pana faráře a nevyrovnané štědrotě D. Fernanda.

Vida tedy D. Quijote (...)

(......)