Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Bylo už skoro osm; oba pospíchali k Bakalejevovi, aby tam byli dříve než Lužin.

„Kdopak to byl?“ zeptal se Razumichin, sotva vyšli na ulici.

„To byl Svidrigajlov, ten statkář, v jehož domě byla potupena má sestra, když u nich byla vychovatelkou. Kvůli jeho milostným návrhům ji odtud vyhnala jeho žena Marfa Petrovna. Ta Marfa Petrovna pak Duňu odprosila, a teď náhle umřela. Právě o ní se prve mluvilo. Sám nevím proč, ale mám z toho člověka velký strach. Přijel sem ihned po ženině pohřbu. Je hrozně podivný, k něčemu se rozhodl… Zdá se, že cosi ví… Duňu před ním musíme chránit… to jsem ti chtěl hlavně připomenout, slyšíš?“

„Chránit?! Co by mohl Avdoťje Romanovně vyvést? Ale díky, Roďo, žes mi to řekl… Budeme, budeme ji chránit…! Kde bydlí?“

„Nevím.“

„Proč ses nezeptal? To je škoda! Ale já si to vypátrám!“

„Viděls ho?“ zeptal se Raskolnikov po chvíli.

„Jakpak ne, všiml jsem si ho dobře. Zapsal jsem si ho do paměti.“

„Viděls ho dobře? Jasně?“ naléhal Raskolnikov.

„Docela jasně, mám ho v paměti. Poznám ho mezi tisíci, mám na podobu paměť.“

Znova chvíli mlčeli.

„Hm… Tak to tedy…,“ zabručel Raskolnikov. „Totiž, víš…, mně se zdálo… já mám pořád dojem…, že to byla třeba fantazie.“

„O čem to mluvíš? Nějak ti nerozumím.“

„Vy pořád říkáte,“ usmál se křivě Raskolnikov, „že jsem pomatený. A já teď měl sám dojem, že jsem se možná opravdu pomátl a že jsem viděl jen přízrak!“

„Co to povídáš?“

„Kdopak ví! Možná že jsem se skutečně pomátl a že všecko, co se tyto dni dálo, se odehrávalo jen v mé fantazii…“

„Ach bože, Roďo! Už tě zas někdo vyvedl z míry…! A co vlastně říkal, s čím přišel?“

Raskolnikov neodpověděl. Razumichin chvíli přemýšlel.

„No, teď ti podám hlášení já,“ začal pak. „Zašel jsem k tobě, ale ty jsi spal. Pak jsme obědvali a potom jsem šel k Porfirijovi. Zametov tam pořád ještě je. Chtěl jsem spustit, ale dopadlo to bledě. Pořád jsem se nemohl jaksepatří rozhovořit. Jako by to pořád ještě nechápali a nemohli pochopit, a vůbec je to nepřivádí do rozpaků. Odvedl jsem si Porfirije k oknu a začal jsem do něj mluvit, ale zas to dopadlo tak divně – koukal stranou a já koukal taky jinam. Nakonec jsem mu zašermoval pěstí před očima a řekl jsem mu, že ho pěkně příbuzensky rozmáčknu. Jen se na mne tak podíval. Vykašlal jsem se na ně a odešel jsem. Hloupěji to nemohlo dopadnout. Se Zametovem jsem vůbec nepromluvil. Ale podívej, nejdřív jsem myslel, že jsem všecko zpackal, ale když jsem šel ze schodů, zrovna ti mě osvítil jeden nápad: proč se vlastně my dva tak pachtíme? Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby ti hrozilo nějaké nebezpečí nebo tak! Ale co tobě je do toho! Ty s tím nemáš nic společného, tak se na ně vykašli, vysmějem se jim dost potom, na tvém místě bych je dokonce začal mystifikovat. Potom se propadnou hanbou! Vykašli se na ně, pak je třeba ztlučeme, ale teď si z nich budeme utahovat!“

„To se ví!“ odpověděl Raskolnikov. A v duchu si pomyslel: Co asi řekneš zítra? Ještě ani jednou se kupodivu (...)

(......)