Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

A Raskolnikov zamířil rovnou k domu u průplavu, kde bydlela Soňa. Byl to starý dvoupatrový, zeleně natřený dům. Raskolnikov pracně sehnal domovníka a od něho se neurčitě dověděl, kde má hledat byt krejčího Kapernaumova. Když vypátral v koutě na dvoře vchod na úzké tmavé schodiště, vyšel konečně do poschodí a na pavlač vedoucí do dvora. Zatímco bezradně chodil sem a tam a pátral, kde by mohl být vchod ke Kapernaumovovi, otevřely se náhle asi tři kroky od něho jedny dveře; mechanicky za ně vzal.

„Kdo je to?“ zeptal se polekaně ženský hlas.

„To jsem já… jdu za vámi,“ odpověděl Raskolnikov a vešel do maličké předsíňky. Na promáčknuté židli v zohýbaném měděném svícnu tam hořela svíčka.

„To jste vy? Proboha!“ vyjekla tiše Soňa a zůstala jako přimrazená.

„Kde bydlíte? Tady?“

Raskolnikov rychle prošel do světnice, na Soňu se ani nepodíval.

Za chvíli vstoupila se svíčkou i Soňa, postavila ji a stanula před ním celá zmatená, nevýslovně vzrušená a zjevně i vyděšená jeho nenadálým příchodem. Její bledé tváře náhle polil ruměnec a v očích se jí dokonce zaleskly slzy… Bylo jí hrozně, bylo jí hanba a zároveň sladko… Raskolnikov se rychle obrátil a sedl si na židli ke stolu. Rychlým pohledem přelétl celou místnost.

Byla to velká, ale neobyčejně nízká světnice, jediná, kterou pronajímali Kapernaumovovi, k nimž vedly zamčené dveře v levé stěně. Na protější straně, v pravé stěně, byly ještě jedny dveře, vždy pevně uzamčené. Za nimi byl už další, sousední byt, s jiným vchodem… Sonina světnice něčím připomínala kůlnu, měla tvar velmi nepravidelného čtyřúhelníku, a to ji hyzdilo. Zeď s třemi okny vedoucími na průplav uzavírala světnici podivně šikmo, takže jeden roh, velmi ostrý, se ztrácel do hloubky a při slabém osvětlení byl úplně temný, kdežto druhý roh byl až nepřístojně tupý. V celé té velké světnici nebyl téměř žádný nábytek. V pravém koutě stála postel, vedle ní, blíže ke dveřím, židle. U téže zdi co postel, těsně u dveří do cizího bytu, stál prostý prkenný stůl pokrytý jasně modrým ubrusem a u stolu dvě vyplétané židle. Dále u protilehlé stěny, v blízkosti ostrého úhlu, stál menší prádelník z obyčejného dřeva, jakoby ztracený v prázdnotě. Víc toho v pokoji nebylo. Žlutavé, odřené a ohmatané tapety byly ve všech koutech zčernalé, v zimě tu bylo zřejmě vlhko a začazeno. Chudoba ze všeho přímo křičela; ani u postele nebyly záclonky.

Soňa se mlčky dívala na svého hosta, tak pozorně a bezostyšně se rozhlížejícího po její světnici, a nakonec se až začala chvět strachem, jako by stála před soudcem, který rozhodne o jejím osudu.

„Jdu pozdě… Jistě je už jedenáct?“ otázal se, ale stále ještě k ní nevzhlédl.

„Ano,“ zakoktala Soňa. „Ach ano, jedenáct!“ chytila se toho náhle tak horlivě, jako by to pro ni bylo spásné východisko. „Zrovna odbily hodiny u bytných… sama jsem slyšela… Ano, jedenáct.“

„Přišel jsem k vám naposled,“ pokračoval ponuře Raskolnikov, ačkoliv nyní tu byl poprvé. „Možná že vás už nikdy neuvidím…“

„Copak… (...)

(......)